Bylo to poprvé, co jsem měl možnost vidět, jak (také) může odejít do věčných lovišť člověk. Už tedy nebyl o moc víc člověkem než láhev piva, ale kdysi jím jistě býval.

Na skupinku alkáčů z naší ulice, co rozděluje své dny od úsvitu do setmění na lahváče či rumy (když se zadaří a dotáhnou do sběrny víc šrotu než obvykle), jsme si za ty roky zvykli.

Není dvakrát příjemné mít zrovna tenhle výhled z okna, ale jsou celkem tiší, nedělají brajgl, prostě jen sosají. Stará škola. Vaše pocity se mísí mezi odporem nad jejich troskoidním stavem a lítostí nad tímtéž.

Nechápu, jak ty koňské dávky chlastu mohou dennodenně zvládnout, aniž by to s nimi neseklo.

Zejména tvrdé jádro jejich party, jak já říkám, čítající nějaké tři nejotrlejší konzumenty, nemající nad sebou slitování ani v mrazu, s rukou přimrzlou k láhvi piva.

Inu, taky nevydrží všechno. Blik, blik, najednou si to přihasila záchranka, velký šrumec, asi na hodinu se zabouchli ve voze i s obětí, ale po jejich odjezdu ležel na chodníku velký černý pytel a ještě jeden menší, asi s tím málem, co měl ten chudák u sebe, takže už marná byla snaha.

Když tak z tepla rodiny a domova vidíte ten černý pytel pod lampu (!), u nějž zmrzle postává mladičký policista, čekající na další dění, není to dvakrát dobrý pocit. Tohle zátiší vás nepohladí.

Zkontroloval jsem malou, která spokojeně oddychovala, a dál jsem jako správný okenní zevloun sledoval, co bude dál.

Asi po hodině přijelo další auto Policie s fotografem, který všechno vyblejskl a zase odfrčel pryč.

Za další hodinu dorazil černý pohřebák, naložili pytle a odjeli. V tu ránu náš okenní biják promítal už zase jen obvyklý sitcom o postávajících pijanech, jen o něco vzrušeněji debatujících.

Ne že bych toho chlapíka miloval nebo k němu choval jakékoliv jinak něžné city. Naopak, vyhnul jsem jim s kočárkem pokaždé pořádným obloukem, jak mi z nich bylo šoufl.

Na to ale zapomenete, když tam tak leží ten pytel, jak někde u hromadného hrobu na válečném poli, čekající na zakopání.

Kdysi dávno byl tenhle alkáč taky jen kluk a určitě nemyslel na tohle životní outro... I takhle končí lidské bytí, brrrr.

Zalezl jsem zpátky pod peřinu k dcerce, ale z hlavy jsem to nedostal ani za pár dní. Něco jiného je o smrti číst nebo vidět fotky, ale reálný chlápek a reálný černý pytel, fuj...

Ale čas jde dál. Kumpáni samozřejmě vesele nasávají dál, snad jakoby ani nic. Nějak bylo, nějak bude.