Raný vzdor je zcela přirozený. Poslušnost se s přibývajícím věkem mění. Pokud je výchova převážně povzbuzující, přijímá dítě naše požadavky bez problémů. Do určitého věku je plní dokonce horlivě. Během druhého a třetího roku si však začne uvědomovat svou vlastní vůli a fakt, že se může samo rozhodovat.

Dostává se tak do konfliktu, protože např. nechce být vyrušováno z určité činnosti nebo ji chce realizovat jiným způsobem. Proto slýcháme v tomto období od dítěte často ono typické chci, nebo naopak nechci, nebudu a také já sám. Děťátko začíná naprosto přirozeně vzdorovat a snaží se prosadit vlastní vůli.

V tomto věku by nebylo normální, kdyby dítě neprojevilo žádný vzdor a chovalo se pasivně jen podle našich příkazů. Tehdy je na místě se ptát, zda není zakřiknuté, nebo příliš zhýčkané. Rozmazlené děti mnohdy přijímají veškerou péči automaticky a neprojevují se samostatně.

Dělá pravý opak

Přiměřený dětský vzdor pomáhá batoleti při rozvoji osobnosti. Vzdor se ale pak mění v tzv. negativismus. Dítě odmítá udělat to, co po něm žádáme, a dělá pravý opak. Je to přiměřené jeho vývojovému stadiu. Pokud však tak reagují na dospělé děti starší než tříleté, je třeba usilovat o nápravu.

Odmítavé chování dětí má v každém věku specifické projevy. Menší děti často nechtějí jíst, oblékat se, a pokud jsou k tomu nuceny, křičí, vztekají se, lehají si na zem a kopou kolem sebe.

Jindy se projeví nesouhlas i návratem k nižšímu vývojovému stupni. Dítě přestane zachovávat tělesnou čistotu, začne patlat, dumlat si prsty. Se vzdorem a výbuchy zlosti je třeba se vypořádat nejpozději do čtyř let.

Samostatnost nepotlačujeme

První tendence dítěte k samostatné sebeobsluze bychom měli rozvíjet. I když se může zdát snazší a rychlejší dítě nakrmit a obléci, je pro jeho zdravý vývoj nutné ponechat mu prostor pro samostatnost. Jakékoli potlačování samostatnosti vede u dítěte ke vzdoru a k výbuchům zlosti.

Pozor si musíme také dát na udílení velkého množství zákazů. Dítě bylo zvyklé na to, že jsme mu všechno povolili, a najednou je neustále okřikujeme: Mlč! Neber to! Nesmíš! apod. V období, kdy si začíná uvědomovat omezování své osobnosti, snáší přemíru zákazů těžce a je pochopitelné, že s velkým gustem dělá pravý opak.

Vyhovovat mu ve všem nesmíme, protože později se nám to vymstí. Příkazy omezíme na ty nejnutnější, ale o to důsledněji budeme trvat na jejich plnění. Při udílení příkazů bychom se měli chovat samozřejmě, ale laskavě. Dítě totiž musí být přesvědčeno, že to s ním myslíme dobře a že nejsme jen rodičovskou autoritou, ale i jeho kamarádem. Potom bude snášet i negativní příkazy lépe. Bude vědět, že nám nejde o vítězství nad jeho vlastní vůlí.

Jak řešit zuřivost

K výbuchům zuřivosti dochází častěji u dětí rozmazlených, zejména v situacích, kdy jim najednou vyhovět nemůžeme a musíme jim něco zakázat či odepřít. Dítě pak začne dupat, vztekat se, někdy dokonce dojde k pseudozáchvatu, kdy nedýchá a modrá. Pokud má při tom publikum, obvykle se jeho hysterický výstup ještě více vystupňuje.

Nejlepší je nevěnovat mu žádnou pozornost a zachovat klid. Na veřejnosti si to dovolit nemůžeme, protože okolí obvykle situaci komentuje a často dítě dokonce lituje. Jako nejsnazší řešení se jeví rychle vyhovět a tím scénku ukončit.

Toto rozhodnutí sice přinese klid, ale ten byl vykoupen velmi draze. Napříště se vzdor projeví s větší silou. Dítě získalo zkušenost, jak docílit okamžité splnění svého přání. Naučí se zneužívat situace. Pokud jsme mu vyhověli na veřejnosti, bude vzdor později demonstrovat třeba před hosty či na ulici. S největší pravděpodobností přejde jeho vzdor i do věku školního.

Záchvat zuřivosti dítěte i na veřejnosti je třeba energicky přerušit. Odvedeme ho do ústraní, a to i za cenu nějakého tělesného trestu. V žádném případě mu nevyhovíme jen proto, abychom neměli ostudu.