Já, citlivý, jemný muž, chrchly,  tahle chlapácká moudra nikdy moc nemusel. Ovšem čím déle jsem zadán (= tucet let, dokonce se stále toutéž ženou, ha!) a čím déle poznávám sám sebe (= ještě o dvacet let lekcí všelijaké pravdy déle), přicházím těmhle věkovitým moudrům na chuť. No, na chuť... Vlastně vůbec ne! Jsou totiž nechutná! Jste před nimi takhle maličcí, jak "zase mají pravdu".

Nechystám se na skeptickou úvahu typu "ta moje stará už má pozadí jak tchýně"! Nejde mi o "starou" a její postupná fyzická podobenství. Jde o všechny. (Kromě vás, kteří jste k tomu poznání ještě nedospěli (blahopřeji) či si to prostě nepřiznáte (hanba)...)

Kupříkladu já (jde o příklad zcela náhodný, k lepšímu pochopení, že, ehm...): jsem pomalu ale jistě celá manželčina tchýně i tchán, rok od roku víc. Zatracené geny! Ne že bych si jich nevážil, to dost dobře nejde, ale...

Jste mladí (vow!), napěchovaní pozitivní vizí své budoucnosti jak párek moukou,  vyhlídky naprosto neomezené, jste jiní, jste sví, jste rebelujícím klonem svých drahých, ale v tu chvíli dle vás jasně "zaprděných" rodičů. Milion věcí budete přes všechnu úctu k nim dělat přesně naopak. Ještě ani nepijete kafe, možná ani nekouříte a píšete si po kavárnách či hospodách záblesky své mladistvé geniality do malého bločku s tvrdým přebalem a fantazírujete o dokonalém (nebo ostatně jakémkoliv) sexu s tou či tím.

Blik, blik, Arabela otočila prstenem, vám je přes třicet a co nevidíte. Přesně ta gesta, ty intonace, afektivní reakce a tak dále, všechno to, co jste chtěli dělat jinak než vaši zploditelé (fuj, to je ale bezcitné slovo) - děláte nimlich tak.

Sám se svou maminkou vydržím konverzovat poměrně krátce, než mi začne lézt na nervy - jsme totiž stejně užvanění a oba musíme mít poslední slovo! To je přes všechnu lásku dost obtížná kombinace, ejhle. Oba máme při diskusi ukvapené argumenty a jsme chytří jak radio.

Pravda, jde spíše o ty vnější znaky - truhlářskou i jinou zručností po tatínkovi neoplývám dodnes. To se asi bez práce jen tak nepodědí, sakra! Zato nejdu v afektu pro zemitější výraz daleko a už při tom i stejně intonuji, sakra! I vlastních zubů máme už skoro stejně málo, což je v mém případě zpráva nemile předčasná...

Co se mé vlastní tchýně týče, manželka je už skoro stejně dobrá kuchařka jako ona a to nevařívala vůbec. To je chutné podědění. Pravda, jsou tu i jiné věci, ehm, pšššt.

Co to budu rozpatlávat, suma sumárum, ta říkánka z úvodu má něco do sebe, což znamená, že naše drahá Alžbětka a ještě nenarozená Julie mají i přes naší topornou snahu už teď zřejmě ledascos jisté. Hrome, sečtu-li své zápory, manželčiny vady, plus všechna místa, kde nechala příroda (či božský tesař?) v genetické výbavě našich rodů díry... Hmmm, jeden se musí činit, aby z toho vyšel jako skvělý jedinec, safra.