Budiž jim to přáno. Tento měsíc jsem jela dvakrát do Pardubic a ani jedna z těchto cest se neobešla bez hodinového zpoždění. Při zpáteční jízdě jsem díky tomu zmeškala přestup a na nádraží strávila další hodinu.

Co na tom, že nestihnu důležité jednání. Železnice není dálnice, ohradilo by se vedení drah. Trať je jedna velká nepředvídatelná událost. Vrátit jízdné? To snad nemyslím vážně! Moje chyba, že jezdím vlakem.

Včerejšího dne jsem při cestě z Prahy do Lysé nad Labem byla označena za černého pasažéra. Od vánoc funguje v tomto úseku novinka, možnost cestovat na třicetikorunový lístek (páté pásmo), který platí 150 minut pro vlaky i MHD. Jediné informace o tomto druhu jízdného, které se mi dostalo od přepážkové pracovnice, byl ukazováček namířený na mincovní automat.

Naivně jsem se domnívala, že stejně jako zpáteční sleva, nečiní tato jízdenka rozdíl mezi osobním vlakem a rychlíkem. Po upozornění na omyl jsem byla připravena zakoupit si normální jízdenku přímo v rychlíku.

Avšak narazila jsem na agresivního průvodčího, který kvůli šestnácti korunám rozdílu vyváděl jako šílenec. "Takže vážená," zařval hned mezi dveřmi, když jsem mu podávala původní jízdenku. "Tohleto vám tady neplatí. Jdu zavolat policii." "Jak neplatí", ohradila jsem se nechápavě, "na páté pásmo jezdím běžně."

"Ale ne v rychlíku,dámo, to jste si měla zjistit. Černý pasažéry netrpím. Máte to za čtyřista." "Nejsem černý pasažér," argumentovala jsem. "Došlo k omylu, který můžeme napravit."Jeho nesmlouvavá reakce mě uzemnila:"Chcete snad vidět černé na bílém, že jedete načerno?" "To bych teda ráda," hlesla jsem a čekala co bude.

Za minutu se přiřítil jako drak. Zpocený svetr a chybějící zub v přední řadě dávaly tušit, že on není jen tak někdo. "Tady, tady to je," supěl a bořil chlupatý prst doprostřed papíru, kterým mi mával před očima. "Co je tam psáno?" vykřikoval směrem do kupé."Trať číslo tolik a tolik, příjezdy, odjezdy, co přesně máte na mysli?", odpověděla jsem." "Tak dámo, jaký je číslo naší trati?" "Netuším."

Průvodčí zalapal po dechu. Tak ta cestující ani neví, jak jsou číslovány koleje. Hanba. On jí ještě ukáže, kdo je pánem železnic. Nabral dech a zahulákal: "Tenlístekplatíjenvedvacetčtyřicet pět!" "Podívejte, kdybych chtěla cestovat bez jízdenky, tak si ji nekoupím a budu zamknutá někde na záchodě," snažila jsem se ho uklidnit. "Prodejte mi normální lístek za čtyřicet šest, napočítejte si dvacet korun přirážky, a jsme vyrovnáni. Já si budu dosmrti pamatovat, ve kterých vlacích sleva neplatí.

"Tak to ne, madam. U mě jste jednou černý pasažér a tím to končí. Jdu zavolat policii," triumfoval. "Výborně," došla mi trpělivost. "Sem s nimi. Raději se budu dohadovat s policií, než s vámi."

V tu chvíli se mne zastal cestující naproti. Vyčinil průvodčímu, že nemá slušného chování a raději by měl zaměřovat pozornost na skutečné potížisty, a ne na lidi, kteří se neradi dopustí omylu. Vždyť železnice chybuje denně a běžný zákazník nemá odvolání. Průvodčí procedil pár urážek na mou adresu a na chvíli odešel.

"Vstávejte. Půjdete se mnou," rozrazila kupé známá postava. "Kam bych chodila? Vlak ještě nezastavil." "Tak až zastaví, půjdete se mnou do dozorčí kanceláře. Sepíšeme protokol a vy ZAPLATÍTE," vydechl těžce a věnoval mi poslední výhružný pohled.

Bylo vidět, že ho povolání zmáhá. Vždyť kvůli mě třikrát proběhnul celým vlakem. Evidentně nebyl ve formě. Panečku, za mladých let, to býval kanón. Kolegové mu přezdívali Stihačka. Na něj si nikdo nepřišel. Kdepak na něj. Všichni se před ním třásli. A běhat, jak on uměl běhat! Neproklouzla mu ani myš...

Jiný na jeho místě by dávno pochopil, že prohrál. Když vlak zastavil, klidně jsem vystoupila a pokračovala v chůzi. Bylo mi upřímně jedno, jestli mě povleče do nějaké kanceláře, nebo ne. V prvním případě bych podala okamžitou stížnost na jeho chování.

Zrovna jsem vcházela do podchodu, když se za mnou ozvalo: "Chyťte ji!" Lidé se zastavovali a rozhlíželi. Bylo jim divné, že nikdo neutíká. "Zadržte pachatelku, uniká po schodech!" rozléhalo se halou. Musela jsem se ohlédnout. Ani za mnou nikdo neběžel. Pouze dva kolegové drželi průvodčího za uniformu. "Vykašli se na to, musíme jet," uklidňovali ho. "Černá pasažérka," zakvílel naposledy a nastoupil.