Zametu si před vlastním prahem, kdy jindy to udělat! Jakýpak čerstvý otec to jsem? Pchá. Ne že bych byl matadorem otcovství. To bych byl těm opravdu zkušeným právem k smíchu, chacha. Jisté zásluhy na výchově naší holčinky ovšem už mám. Ba že, jistě, ano. Tamtadadá. Nejsem snad už tím zasloužilý? (Mistr, hle...) Tak trochu, úplně malililinko jsem. Se skromností sobě vlastní budu tedy v roce 2005 zasloužilý.

Ale jinak se nic nemění! Ani letos jsem neupustil od nedávání si předsevzetí. Hrozný zvyk. Mám dostatečně upřímnou nedůvěru ve svou vůli, která mě nikdy nezklamala (nedůvěra). Statečně jsem se tedy i letos rozhodl nepřestat kouřit ty pitomé, blbé cigarety a být tak Alžbětce odporně načichlým tatínkem, tu a tam. Právě před týdnem začala tím nejroztomilejším způsobem říkat mámě maminka namísto mami, což je v porovnání se stupidním návykem kouřit něco jako sladký vdoleček s marmeládou a šlehačkou proti půllitru pěkně uleželé kyseliny sírové. Ej.

Nikdy jsem si před ní ani v nejmenším nezapálil a v bytě nikdy nekouřím! Nejsem tovární komín, mluvíme tak o 5ti denně. I tak mám ale pocit, že už o mé legální droze ví. Jistotu! Postarší žena si před námi v sámošce kupovala deset(!) krabiček cigaret (a vodku). Bětka se na mě, kdo ví proč, líbezně otočila a s pokyvováním na celý krám mudrlantsky opakovala táta, táta a názorně našpulenou papulkou jednoznačně demonstrovala vyfukování kouře!!! Trochu jsem se rděl a neúspěšně se snažil tvářit jinak. Ta má oči snad i na zádech. Musím se mít na pozoru! CIA hadr.

Asi bych si přeci jen měl něco (málo) předsevzít. Od března, dubna už bych pak dával negativní příklad potomkům dvěma! (Haló, Julie, fotbalistko...) Dobrá, ale musím opatrně, nebudeme se pouštět do žádných větších akcí ("...Koudelka, nejseš svlečenej"...).

Přestanu říkat "ty vole" a "kurva". Přestanu závidět nebo alespoň se tvářit že závist mi je cizí. Budu si častěji stříhat nehty. Včera jsem se poškrábal, když jsem si mnul oko, eh. Nebudu vyčítat své drahé manželce, že vyhazuje den, dva prošlé jogurty, když jsou ještě úplně dobré (fakt!). Že mi stále přesouvá kolínskou z umyvadla do skříňky pod ním. Sundám haldu svých mikin, triček i kalhot z věšáku v chodbě, kde překáží a srovnám je do skříně. Nebudu přidávat do kroku, když se ke mně blíží slepec s holí. (Opravdu to dělám! Brrr.) Budu častěji hladit Julii, tzn. manželce bříško, které zanedbávám. Nebudu mít milión keců, když mám vyluxovat.

Budu pomáhat babičkám na přechodu, postavím krmítko, dám srnkám sůl a kaštany do krmelce, budu chodit do kostela zpívat a výplatu odvádět na charitu, ééé, totiž, sakra, pardon, trochu jsem se nechal unést...

To by pro začátek stačilo, děcka... Pro dnešek to uzavřu klišé jako mrakodrap, melodramatickým epilogem, zrovna teď mi to secvaklo: ať tak či tak, život bez někoho, je život za starou belu. Žít pro sebe jde dost dobře, ale není to to pravé ořechové. To říkám já! (Pfffíha!)