Vánoce - svátky zběsilého konzumu a lámání si hlav, co koupit tátovi. Ostatním se něco pokaždé najde, ale vymyslet obstojný dárek pro hlavu klanu, toť každoroční ořech!

Letošní třeštění se ale od předchozích lišilo přeobsazením hlavních rolí. Naše dcerka, prarodičů to milované první vnouče, nemaje však sama ani ždibec viny, vytlačila zbylé členy rodin na chvost Jéžíškova seznamu obdarovaných. Tak to odnesl i můj tatínek. Nikdo si s ním hlavu nelámal a skončil se symbolickým darem. Hanba nám.

Samotnému mi dvakrát ani vícekrát nelahodí obrázek naší holčinky na pokraji infarktu z neslušně předimenzované hromady hraček pod stromkem. Všech těch panenek, co čůrají, žvatlají, chrchlají, div že si samy nenapustí vanu a nepošlou vás někam. Dětská piánka a zvučidla, u nichž se těšíte už po pár minutách, že dojdou baterky...

Není nad moudrou střídmost, ale vysvětlujte to babičkám... Těžko po nich chtít, aby vystačily s káčou, bubínkem nebo vrbovou píšťalkou, že...

Hlavní věc, přátelé - už je to za námi, cililink!

Infarkt hrozil spíše mě - čili nic nového pod zimním Sluncem. Neromanticky totiž ten nával lásky a rodinné pohody špatněji a špatněji nese mé poťouchlé nervstvo a navzdory všem těm libým koledám, svíčičkám, řízkům, dárkům a rozzářeným očičkám, si s úlevou odfrknu, když to pomine a opadne a vrátí se do normálu. (Ještě hůře je na tom naše vyklepaná, labilní fenka shih-tzu - proti ní je v prosinci Woody Allen větší pohodář než Big Lebowski!)

Navíc ty kopy bramborového salátu, co musí mé trávení... natrávit, ufff.

Co tedy u nás ten páprda Ježucha vlastně nechal? No - předimenzovanou hromadu panenek, co čůrají, chrchlají, piánka a zvučidla, co třeští... I na bubínek došlo,  dřevěná myška na kolečkách, co hraje při jízdě na xylofon. A pastelky a modelínu a bytelné štokrlátko na sezení.... A  basta.

Ani já, kupodivu, neostrouhal - nejen obvyklé spodní prádlo! Náramkové hodinky, nějaká ta muzika, čtivo - řeknu vám, asi jsem zlobil míň, než jsem myslel. Ehm-m-m.

Manželka vše pozorovala vnořená do křesla, v jedné ruce kameru, druhou si hladící tááákhle veliké bříško s Julií, koordinující celé to rozbalování, divení se a děkování.

A protože nás napřesrok už bude na Vánoce zase vyšší počet, měl bych si na chvilku dát s tím množením pokoj, abychom se vešli do obýváku, safra. 

Ale víte, kolem a kolem, když si tady nad tím teď dumám a vidím ještě samým nadšením rozpumprlíkovanou Alžbětku, vlastně to bylo fajn a milé a hřejivé a vůbec...

A užijte si Silvestra a mějte se...