Lidé se po sobě rozpačitě dívali, protože v Praze se španělsky běžně nemluví. Já španělsky umím. Přistoupil jsem k vozu a pokoušel se řidiči poradit. Rychle mi udělali místo a poprosili, zda bych je nedoprovodil. Přisedl jsem a moji zděšení přátelé zůstali na chodníku.

Protože se dnes ulice většinou jmenují jinak než dřív a řidič by si stejně české nápisy nedokázal přečíst, navigoval jsem ho popisem staveb, které jsme míjeli. To nám vyhovovalo oběma. "Pojedeme kolem velké budovy, to je divadlo." "Si,si seňor!" "Napravo je náměstí a ta řada světýlek, to je most, vidíte ho?" "Si, si, seňor," odpověděl řidič. Tak jsme se dostali až k výjezdu z dálnice, kde jsem se zeptal, zda již vidí hledaný hotel. Spokojené "Si, si, seňor" mě ujistilo, že zatáčí na hotelové parkoviště.

Pozvali mě na skleničku, a tak jsem musel s pravdou ven. Vzal jsem do ruky bílou hůl a nechal se odvést k baru. Španělé byli úplně vyšinutí českou pozorností, kterou poznali. Jeli až z Madridu podívat se na Prahu. Oslovili prvního Čecha, a on uměl španělsky. Znal perfektně Prahu a dokázal je orientovat i v noci. A ještě navíc - byl slepý.