Hlavní obsah

Zvítězit sám nad sebou? Jde to

Právo, Iva Prudičová

Poraženectví neboli defétismus je v určité míře vlastní každému z nás. Kdo by neznal často marné souboje s nízkým sebevědomím či s leností, chutěmi, trémou… Mámivý hlásek nám našeptává: „To nezvládneš, nedokážeš, je to zbytečné.“ Vybízí k úlevné pasivitě, zve k porážce. Je to na nás. Podlehnout, či zvítězit?

Foto: Profimedia.cz

Jít si za svým a vytrvat může být větší hodnotou než vysoká inteligence nebo míra vědomostí

Článek

Naše jednání probíhá z velké části podle předem daných a naučených scénářů, které jsme se coby děti naučili od dospělých. Zautomatizované vzorce, osvojené v dětství, nás předurčují k chování i po mnoho desítek let. Zdánlivě neškodné hodnocení či napomínání rodičů, prarodičů, učitele nebo třeba staršího sourozence může být příčinou hluboce zakořeněného celoživotního defétismu.

Jak jsou podvědomě uložené vzorce chování silné, dokazuje čerstvá studie z New Yorku. Vzala si na mušku stále rozšířenější firemní školení, kurzy a další šikanózní akce mající za cíl zlepšit pracovní morálku a výkon zaměstnanců. Dlouhodobým sledováním jejich aktivit zjistila a potvrdila, že motivační pohovory, koučink a další skvěle nazvané činnosti nejsou téměř žádným přínosem, spíš naopak.

Necílí totiž na dávno zakódované vzorce chování jednotlivců, ale na nepřirozenou a umělou motivaci. Jak se tedy zbavit nežádoucího naprogramování k neúspěchu a jak ze svého potomka nevychovat dalšího pesimistického poražence? Hodně zjednodušeně řečeno - možná podobně jako zprovoznit a restartovat počítač.

S kritikou opatrně

Umět sebe i druhé pochválit je o hodně těžší než všechny a všechno kritizovat. Proč malému dítěti říkat, že mu to malování (zpěv, jízda na bruslích atd.) moc nejde? Lepší je ho pochválit za snahu! Jen tak se nám podaří nevytvořit negativní scénář, kterému uvěří a bude podle něho jednat na věky věků. Ani k sobě nemusíme být tolik přísní, jak jsme zvyklí. Udělit si milost a drobné nedostatky zkusit považovat za přednost může být přínosnější než sebemrskačská pravda.

Podle amerického neurologa J. E. LeDouxese se nevědomé vzorce chování uloží v temenním laloku mozku ve formě vzájemně propojených shluků buněk. Tato spojení se mohou časem oslabit, ale v případě stresu nebo emocionální zátěže se aktivují v plné síle. Laicky by se dalo konstatovat, že i zdravě sebevědomý a vyrovnaný člověk se v případě náhle vzniklého problému uchýlí k naučenému vzorci chování z dětství a ocitá se v roli malého bezbranného dítěte.

Foto: Profimedia.cz

Skvělý film Králova řeč z roku 2010, ověnčený mnoha cenami včetně Oscarů, je přesně to, co potřebujete, pokud si myslíte, že něco nedokážete. Že nepřekonáte sami sebe. Colin Firth a Helena Bonham Carterová vás přesvědčí o opaku.

Dle výzkumu lékařské fakulty v Oslu je pro vznik defétismu rozhodující věk již kolem tří let dítěte. V tomto věku totiž dítě zkouší porušovat zákazy pečující osoby - vzdoruje rodičovským příkazům a čeká, co bude. Opakované napomínání, jež má často v dítěti vzbudit pocit viny, například Zlobíš, jsem z tebe unavená (smutná, trápíš mě apod.), může vést k propojení s událostí, která se stane úplně odděleně.

Maminka může onemocnět, stane se nějaká nehoda, přijde rozvod rodičů nebo jiná nepříjemná událost - a dětské podvědomí si to spojí s vlastním zlobením. Provinilé pocity si uloží do emocionální paměti. Jsou iracionální, s přibývajícím věkem je každý většinou rozumově zpracuje a vytěsní, přesto podvědomá obava ze selhání a jeho domnělých následků zůstává a ovlivňuje jednání i v dospělosti.

Inteligence není všechno

Je známou věcí, že jedničkáři nebývají v životě úspěšnější než jejich průměrní, nebo dokonce úplně podprůměrní spolužáci. Častým vysvětlením je míra jejich emoční inteligence - vysoce inteligentní lidé se hodně spoléhají jen na sebe, a proto jim chybí zázemí. Také mnohdy pochybují, nejvíc o sobě.

S jistotou se dá říct, že většina velikánů v jakémkoli oboru lidské činnosti si šla za svým a nedbala názorů druhých...

Méně nadaní udržují sociální vazby - a mají tím pádem koho požádat třeba o pomoc. Ale rozhodujícím faktorem může také být píle neboli stará dobrá houževnatost. Jít si za svým a vytrvat může být větší hodnotou než vysoká inteligence nebo míra vědomostí, které jejich nositelé neumějí z různých důvodů dostatečně uplatnit a zúročit.

S jistotou se dá říct, že většina velikánů v jakémkoli oboru lidské činnosti si šla za svým a nedbala názorů druhých, tím méně scénářů, které se jim snažili v dobré víře implantovat jejich blízcí. Aby však naši inteligentní defétisté nepropadali panice, máme tu zajímavou studii z Dánska. Zabývala se zdravotním stavem dlouhodobě neúspěšných lidí, přičemž samotní aktéři studie měli možnost rozhodnout, do které skupiny patří.

Ti, co se hodnotili jako neúspěšní, neměli navzdory původnímu předpokladu horší výsledky než úspěšní. Může to být tím, že své „neúspěšné“ já přijali a naučili se s ním žít.

Realismus je to pravé

Vidět vše jen pozitivně, poklepávat se po ramenou i při sebevětším neúspěchu a tvrdit přitom, že nás posílí a nezabije, už dávno není považováno za to pravé ořechové. Mnohdy totiž při takovém přístupu zapomínáme na poučení z prohry. Mnohem přirozenější je přijmout dílčí neúspěch jako naprosto přirozenou součást našeho konání. Prostě dnes se to nepovedlo a mohla za to souhra nějakých faktorů, nad kterými se zamyslím, a zítra nebo pozítří to zkusím znovu.

Na druhou stranu - pokud se z realistického posuzování a zvažování stane poraženectví, kdy předem počítáme s těmi nejhoršími variantami, jsme na nejlepší cestě prohrát. Jedna starší studie fakulty sociologie z amerického Bostonu zkoumala rozdíl mezi přijatými a nepřijatými uchazeči na prestižní a dobře placená manažerská místa několika renomovaných firem.

Míra vzdělání, hloubka vědomostí i nabyté zkušenosti se téměř nelišily. Co se jevilo jako diametrálně odlišné, byla víra ve vlastní vítězství. Ti, kteří přišli k přijímacímu pohovoru už dopředu s myšlenkou, že nemají šanci v tak náročné konkurenci uspět, neuspěli. A naopak ti, kteří s jistou dávkou drzosti předpokládali svůj úspěch, třeba i navzdory vzdělání na méně významné škole, velmi dobře uspěli.

Zřejmě jim v mládí rodiče opakovali, že mohou dosáhnout všeho, co si usmyslí. Vždyť i stará skvělá Betty MacDonaldová říkala, že kdokoli může dělat cokoli, no ne?

V jednoduchosti je krása? Ne vždy!

Řeč je samozřejmě o našem rozhodování, jednání a konání. Poraženecké chování bývá zpravidla tou nejjednodušší volbou. Proč se namáhat s hubnutím, stejně to nikdy nevyjde. Proč měnit zaměstnání, když to tam bude ještě horší než v původním. I vstát z postele je boj, natož si to rozdat se zákeřnou chorobou nebo zavilým úředníkem.

Člověk není stroj a nemusí jednat podle předem daných scénářů, byť je má, často proti své vůli, uložené hluboko ve svém mozku

I malé děti bojují se svým malinkým defétistou ve své hlavince. Proč psát krasopisně, když je učitelka stejně nepochválí? A proč sníst oběd, když za rohem mají tak hezky mastné brambůrky?

Zkusme na toho stále přítomného našeptavače, mistra D (Defétistu), myslet dopředu a vynulovat všechny dosud vytvořené spoje. Zkusme ho vzít jako protivníka, nad kterým můžeme postupně, v malých každodenních bitvách, zvítězit. Vždyť člověk není stroj a nemusí jednat podle předem daných scénářů, byť je má, často proti své vůli, uložené hluboko ve svém mozku!

O tom svědčí i dotazníková akce z Berlína. Studenti několika středních škol měli odpovědět na několik jednoduchých otázek, jejichž cílem bylo zjistit, jak je rodiče podporovali v předškolním věku. Dle očekávání byli nejúspěšnějšími studenty ti, které rodiče chválili a podporovali, často i nekriticky a přehnaně. Naopak ti, kteří si na nějakou pochvalu nepamatovali, patřili prospěchově k nejhorším, přestože jejich IQ bylo v průměru shodné s první skupinou.

Podívejte se tedy zpět, zhodnoťte, jak na tom jste, a zvažte, jestli není nejvyšší čas něco změnit.

Reklama

Výběr článků

Načítám