Pochopitelně se s ní setkáváme ve škole a v jejím okolí, protože tam je soustředěno nejvíce dětí. Neznamená to však, že její řešení je výhradně záležitostí školy. K omezení šikany mohou významně přispět především rodiče.

Oběti většinou mlčí

Ze svých trýznitelů mají oběti šikany strach, proto se nesvěří doma ani učitelům. Navíc se stydí za své ponižování a někdy dokonce trpí neodůvodněným pocitem viny. Téměř v každém kolektivu se najde nějaký obětní beránek, do kterého se ostatní strefují. Od toho už je jen krůček k vybití vlastní agresivity - a právě tam mohou být zárodky šikany.

Málokdy se mezi dětmi najde někdo, kdo je ochoten zastat se postiženého spolužáka. Na situaci neupozorní dospělé většinou oběť sama, ale některý ze spolužáků.

Začíná už v prvních třídách

Dnes je bohužel šikana rozšířená už i mezi prvňáčky. Případ opakovaně vysmívaného a bitého slabšího a příliš zakřiknutého chlapce z první třídy vešel ve známost až poté, kdy jej jeho trýznitelé v šatně pomočili. Mladší děti si totiž ještě plně neuvědomují, jak jinému dítěti ubližují.

Určité sklony k ničení či projevy krutosti představují u dětí do tří let dokonce přirozené vývojové stadium. Například trhání křidélek mouchám není u batolat motivováno přáním ublížit. U prvňáčka by schopnost zhodnotit dosah agresivního chování už měla být dostatečně vyvinuta.

Ve většině těchto případů nebývá sklon dítěte ke krutosti patologický, ale bylo jen něco opomenuto ve výchově. Je ještě čas správným působením všechno napravit. Dítě je totiž v tomto věku citovému působení velmi přístupné.

Svět dětí je odrazem světa dospělých

Kruté chování dětí vůči slabším vrstevníkům je často napodobováním chování dospělých. Pokud šikanuje třeba otec matku, rodiče jedno z dětí či starší sourozenec mladšího, bude s velkou pravděpodobností dítě tento model chování přenášet i mezi své vrstevníky.

Jestliže v hodnotovém žebříčku rodiny převažují peníze nad láskou a porozuměním, snaha dosáhnout úspěchu a výhod na úkor jiných a za každou cenu, pak bude mít dítě sklony k šikanování svých kamarádů.

Je třeba probudit v dětech soucit se slabšími a odvahu zastat se jich. Jestliže jim chybí morálka z rodiny, podlehnou snadněji vzorům brutality a násilí.

Komunikace nemá váznout

Šikana neunikne pozornosti těch rodičů, kteří s dítětem od útlého věku každý den hovoří o jeho radostech i problémech. Ale i takové dítě se může bát vyzradit své trýznitele, mnohdy se za situaci dokonce stydí.

Je třeba jeho mlčení taktně prolomit. Měli bychom mu vysvětlit amorálnost pachatelů, že se nevyplatí je krýt, protože by v budoucnu mohli ubližovat i jiným. Dítě by mělo také vědět, že se šikanou se setkáváme nejen v dětství, ale po celý život.

Je třeba se s ní vypořádat hned v zárodku, je třeba mít odvahu se jí vzepřít. Důležité je, aby vědělo, že ho nikdy nenecháme napospas osudu, ale že mu pomůžeme. Dítě by nemělo od rodičů nikdy slyšet: "Jsou to jen dětské rozepře, musíš si je vyřešit sám a ty to dokážeš!" To je hluboký omyl - v drtivé většině to šikanované dítě bez dospělých nezvládne.

Také učitel může tyranizovat

Někdy může být dítě šikanováno učitelem. Tento problém je řešitelný ještě obtížněji a rodiče by měli rozhodně zasáhnout. Může se stát, že se k řešení problému šikany škola postaví neochotně nebo neobratně. Například traumatizuje šikanované dítě tím, že ho vyslýchá před celou třídou.

V těchto případech je třeba, aby se rodiče postiženého dítěte obrátili co nejrychleji s žádostí o pomoc na dětského psychologa (podle závažnosti případu také na policii). Musejí být připraveni i na krajní řešení, jakým je například přeřazení dítěte na jinou školu.