Tak. Už je to pěkných pár pátků, co jsem vyštrachával vzpomínku za vzpomínkou a dumal, proč právě ony zůstaly a zbylé dvě a půl tuny se propadly až na samé dno v kontejneru upamatovatelnosti. Co člověku (člověk = já, alespoň v tomto zcela zanedbatelném případě) utkví v hlavě z prvních let na světě? He?

Tehdy byl Bětulíně měsíc. Teď jsem otcem (o-la-lá) 1leté holčičky a jde do tuhého. Znovu vzpomínám, ve snaze poučit se, ehm, a být stejně dobrý táta.

Které sekundy, minuty přetrvají všechny následné roky a desetiletí, všechno, co přijde po nich a bude vám při nich příjemně nostalgicky a usměvavě? Znáte ten pocit " ách, to byly časy"... (Teď vynechám ty vzpomínky, které přetrvají díky své černotě a rádi bychom se bez nich obešli. To je jiné povídání...)

Určitě to nejsou ty chvilky, kdy stojí váš otec v prodejně aut a nasedá do nového vozu. To je jistě fajn, ale kdepak, já myslím jiné.

Tyhle: v pět ráno mě táta budí a šeptá, jestli s ním chci opravdu jít do lesa na houby. (A já chci!)

Dostávám sváču, dva chleby na sobě a mezitím něco dobrého. Při vůni jehličí to bude rozhodně chutnat nad všechny knedla-zela...

(Sakra, takhle to zní až nesnesitelně kýčovitě. No a co, jsou to fakta, tak!)

Dělá důlek patou do hlíny a vysypává do něj hliněnky z plátěného pytlíku, oj! (Skleněnka byl přeci luxus!) Cvrnká ještě dneska někdo?

Pouštíme draka na poli nad městem a ten se třepetá tááák vysoko, skoro až v oblacích, jak tam ten špagát může vůbec dosáhnout?

Jak táta pokaždé cestou k babičce zatroubí, když v jisté vesnici projíždí kolem domku kamaráda ze školy a máme radost, když ten se vykloní z okna.

Jak máma, ve vysokých holínkách, s lopatou v rukách, čistí potok za babiččiným plotem a na břeh vyhazuje veliké kameny a všelijaké haraburdí.

Nebo ruce od černého rybízu, který pomáháme babičce sbírat do výkupu.

Obrovský Měsíc, když v noci před chalupou čůrám do vysokánských pampelišek.

Tyhle okamžiky myslím. Ty se nedají zakreslit předem do nějakého rozvrhu věčnosti. Musí přijít (nebo nepřijít)...

Co se dceři za dvacet let (pokud bude nostalgická po mně, ehm...) promítne?

Draka jsme ještě nepouštěli, venku je mživo a já se obelhávám výmluvou, že je na to ještě malá.

Kuličky asi vynecháme. Ačkoliv tuhle, teď si vzpomínám, jsem viděl plakátek, zvoucí na turnaj v kuličkách! Tudíž kuličky žijí, ač asi v undergroundu...

Svačinku, tu bych uměl stejně dobrou, jako tatínek. S lopatou (a holínkami) už to je horší, nemluvě o potoce. Rokytka není daleko, ale bagrovat ji asi nebudeme.

Úplněk byl zrovna včera. Před domem ale nejsou pampelišky, jen parkoviště. Nevěděl bych, které auto počůrat dřív.

Budeme muset tudíž do mramoru vytesat jiné všední ojedinělosti. Už se jistě tichounce dějí, snad to nepokazím...