Jako dítě jsem se dvakrát podívala do Bulharska a dvakrát do Polska. Moc exotické to tam nebylo. Jak by také mohlo - vždyť jsme byli bratrskými zeměmi socialistického tábora. V porovnání s těmito "bratry" mi dokonce naše soc-vlast připadala k životu mnohem snesitelnější. V Bulharsku se mi hodno závisti jevilo pouze moře a v Polsku filmová produkce. Už tehdy tam totiž promítali horory, které u nás nebyly k mání.

Hned jak se po 89. roce otevřely hranice na západ, vyšla jsem si (pěšky z Aše) na pokuk do Německa.  A prožila kulturní šok. Všude bylo čisto, uklizeno, nikde ani kousek spadlé omítky, ani ždibeček bláta na silnici. A pak - ty nacpané obchody! U nás ještě zely regály prázdnotou a socialistickou šedí, tam hýřily výlohy barvami, až oči přecházely. Však jsem tam také poprvé zažila pocit nuzného příbuzného. Stačilo se podívat do peněženky na těch asi deset marek, které se z ní na mě šklebily, a pak na cenovky zboží. A na cedule psané špatnou češtinou: "Prosíme české zákazníky, aby nekradli!" Hanba mě fackovala.

Pak jsem dlouho nikam nevyrazila, jen jsem s rostoucí hanbou i trochou závisti sledovala davy soukmenovců putující po celé Evropě. Závist proto, že oni jedou a já sedím na zadku, hanba kvůli jejich chování. Vždyť cedule "Češi, nekraďte!" se záhy objevily i v Rakousku, Itálii, Francii. A kdo by neznal slovo "paštikář"? Není nic strašného cpát se na dovolené paštikou, ale je úděsné, že Češi tak činili (a činí) na těch nejnemožnějších místech, aby je snad někdo nepřehlédl.

Nakonec jsem ale neodolala. Zakoupila jsem pro rodinu poměrně levnou dovolenou na jihu Itálie, opatřila zásoby paštik a polévek v pytlíku, nešťastnou tchýni s tchánem uzamkla v domě s našimi kočkami, sbalila kufry, dceru i manžela a hurá za dálek voláním!

Sny jsou sny - někdy se splní, jindy ne. Přehnaná očekávání nebývají vyslyšena, na druhou stranu vás může mile překvapit něco, co jste nečekali vůbec.

Jeli jsme autobusem. Prý klimatizovaným, s kouřovými okny, polohovacími sedadly, občerstvením a televizí. Klimatizace spočívala ve střešním ventilátoru - ten se točil jen za jízdy, jinak se neklimatizovalo. Sedadla polohovat šla, ale řidič nám nechtěl prozradit jak. Prý bychom s nimi jen zbytečně hýbali a opotřebovávali je. Občerstvení obstarával malý automat na kávu a čaj. Za nemalý peníz vybraný nápoj občas vydal. Když se mu chtělo. Televizi pustil řidič jen jednou. Zkratovala mu elektřinu a odrovnala stěrače a blinkry. Což nám nikterak nevadilo, neboť jsme o stokrát viděné pohádky zrovna  nestáli a navíc jsme kvůli nutné opravě získali čtvrthodinku oddechu na parkovišti.

Popsané trable nás ale nijak nezkrušily. Chechtali jsme se celou cestu a se zájmem sledovali měnící se okolí. Poněkud nepříjemné chvilky jsme zažívali jen při nutných čůracích pauzách. Zastavovali jsme na parkovištích a u benzínových pump. Zatímco ostatní lidé si na těchto místech nejen ulevovali, ale také nakupovali občerstvení a noviny, my - "chudí a šetrní" Češi - jsme se jen jako velká voda beze slova hrnuli k záchodkům a zaneřádili je. Skoro nikdo ze soukmenovců nepoložil do nápadně umístěného talířku v umyvárně ani desetník. Obsluha pak na nás koukala jako deset čertů. Už se vůbec nedivím, že při spatření českého autobusu naskakoval Rakušanům i Italům pohrdlivě kyselý úsměšek. Zasloužíme si ho!

Cestou po dálnici toho z Itálie mnoho vidět není. S uspokojením jsem pozorovala středomořské vilky a vegetaci - vše stejné jako na obrazech malířů či fotografiích. Překvapilo mě ale, že nalézám podobu s naší zemí - stejně zarostlé a zaplevelené meze, stejně zaprášené krajnice, stejný binec kolem venkovských chalup...  Často jsem slyšela hovořit o nevalném smyslu Italů pro pořádek. Mám-li ovšem soudit jen ze stavu a údržby toalet kolem dálnice, jsme ve srovnání s nimi sto let za opicemi.

Po 25 hodinách jízdy jsme dojeli na místo. Čekalo nás hezké ubytování. Naši rodinu obzvlášť, neboť jsme shodou náhod získali apartmán jen sami pro sebe. Jinde se do malého bytečku naštosovaly dvě rodiny. Inu - daň za lacinou dovolenou. A taky nás čekalo křišťálově čisté, teplé a azurově modré moře. Takové, o jakém jsem vždycky snila a jaké jsem nezažila v Bulharsku ani Polsku.

Pobyli jsme týden a plni dojmů se vraceli domů. Ne všechny dojmy byly krásné. O tom vám ale - budete-li mít zájem,  povyprávím příště.