Rvačky mezi manželi nebyly v dávné minulosti ničím výjimečným

Ten by se ženil rád, ale překážel mu právě Václav. O spádech své ženy se muž dozvěděl poté, co knězova matka poslala jako dárek Důře vařenou slepici. A pak „manžel na to připadl a začal: ,Důro, co to tak pěkně voní?‘ I řeklo k tomu pachole malé: ,Tatíku, všakť jest nám to poslal kněz Beneš.‘ A on vzal ten hrnec a hodil jím na ni a ostatkem, což bylo na zemi, vždy ji pral tou slepicí“.

Důra potyčku vyřešila tak, že utekla na faru a tam, aby ji nepoznali, chodila „v kápi mnišské, šedivé“. K muži se už nikdy nevrátila. Ani po procesu pro cizoložství, kdy jí soudci uložili pouhou pokutu. Chmurnou epizodku popsal historik Zikmund Winter. Bití a rvačky mezi manželi nebyly v minulosti ničím výjimečným stejně jako cizoložství a opilství.

V rodině býval zpravidla tyranem muž. Žena patřila v povědomí společnosti k „oudu mdlému, který je třeba dolů tlačit a shýbat“. Manžel měl být sice ke své polovici laskavý, ale zároveň ji směl kárat a výpraskem „k rozumu přivést“. Trestali jej pouze v případě, když „bil z míry“.

K slabšímu tlučení radili i kněží jako Rosacius Sušický: „Kdyby již nic nepomáhalo, tak že by toho nejposlednějšího lékařství doktora Buchty užívati musil, nemá muž ji trestati smrtedlně jako nepřítel, ale mírně jako otec jen pro polepšení.“

O tom, že bití bylo vcelku běžné, svědčí i pěkný veršík z roku 1787: „On jí dělá velkou lázeň, až jí spadne čepec na zem.“ Obecně naši staří, jak je nazýval Winter, odsuzovali tu paní domu, která po lehkém výprasku „dělá povyk veliký“. Tak se pohoršovali v roce 1525 na jistou Annu Poduškovou, která utekla z domu od manžela jen proto, že „ji jedenkrát kyjíkem přitloukl“. Objevily se ale i případy týrání, které končily smrtí.

V roce 1565 bohatý pražský měšťan Jan Škréta odcestoval do Uher pro víno. Nebyl ani týden pryč a jeho žena zemřela. A ukázalo se, že před odjezdem svou choť Škréta zbil, „až sedla za to, že zastavila v židech zlatý prsten“. Nešťastný obchod ji stál život, neboť po výprasku, „kdy muž po ní šlapal“, začala vnitřně krvácet. Přesto zůstal Škréta (podle Wintra dědeček slavného malíře) nepotrestán.

Stejně zabil svou zákonnou choť měšťan Mach z Nymburka. Neustále se s ní pral a spílal jí. Vše vyvrcholilo, když mu jedna podruhyně namluvila, že pro něj žena Eva chystá „hutrejch“. Mach nelenil a Evu „zakuklil do peřiny, aby nekřičela, a bil ji, oko jí málem vyrazil a nakonec na ní skákal“. Zavřeli jej sice do šatlavy, ale Eva na následky jeho ohavného počínání za tři dny zemřela (případy domácího násilí raného novověku vylíčil Jindřich Francek v knize Zločin a sex v českých dějinách, Rybka Publishers 2000).

Obdobný zločin spáchal Jiří Pátek z Lašovic, když před Vánoci roku 1607 zmlátil „manželku Zuzanu sekerou teletnicí, od kteréhož zbití třetí den z tohoto světa vykročila“. V soudních knihách lze nalézt i kuriózní zápisy o domácím násilí.

Nerudný starý kupec Václav Fresser z Prahy hodlal v roce 1525 ztlouci svou babku kyjem kvůli utrácení peněz. Stařena se ale udatně bránila a vyběhla z domu tak rychle, až „jí pantofle pleskaly“. Fresser se vrhl za ní, jenže mu staré nohy nesloužily, a tak po manželce alespoň mrštil kamenem. Mušku měl - trefil se jí zezadu přímo do krku.

Přitom řval: „Zavři krám, zavři krám!“ Žena na něj zase volala: „Neblázni, ať se nám lidé nesmějí, však sme staří!“ Nakonec muži utekla a už se nevrátila.

Rakovničtí konšelé zase řešili v roce 1595 zapeklitý případ a poslali o něm zprávu podkomořímu, panu Humprechtu Černínovi. Ten v ní s údivem četl o jakémsi místním měšťanu Sekerovi. Konšelé psali: „To sme mu stížili, že manželku svou, maje od ní statek sobě na větším díle zadaný, bije a s ní nemanželsky nakládá a mluví - že prý má sobě od nás poručeno, aby ji bil a pral, což pravda není.“

Sekera tak dokonce předstíral, že má k mlácení úřední povolení! Podobných „šťastných“ manželství bylo mnoho. Vyvinula se z různých důvodů, kvůli vysokým věkovým rozdílům, ukvapenému sňatku, penězům, alkoholismu, nevěře a žárlivosti.

Netýrali jen manželé, ale i manželky.

V roce 1552 se rozzlobila Anna z Plzně na svého muže, který se neustále opíjel. Vyřešila to tak, že jednou „užralého“ pantátu svázala do prostěradla a „obávajíc se, aby z náramného pití se nerozpukl, sekerkou okolo něj mlátila a hluk dělala“. Jak to pantáta snášel, nevíme. Jiná osoba se zachovala ještě rázněji - Voršila z Týnce nad Sázavou svého životního druha Martina Bednáře podle podruhyně „uprala, kdy chtěla. Oni se škorpili a nikdy spolu dobře nebyli“.

Prát se Martina mohla, protože byla mladá a plná síly, kdežto on podle ní jen „voškrd starej, krkavej“. Staříka Voršila podváděla s kdekým a nejčastěji se sluhou městské rady Václavem. Vše skončilo tragicky poté, co Voršila a její služka Eva jednou doma pily, až se motaly.

Manželovi se to nelíbilo a pak podle Voršily: „Eva hned skočila k němu a chytla ho za krk. A zaškrcovala ho, porazivši. Vzala u verštatu paličku a prala ho v hlavu a na krku mu stála. A já držala ho za nohy. A tu já nevím, jak jest dlouho živ byl, a já tu v světnici ležela, maje chleba píci.“ Za zlý ten skutek byly obě provinilé odsouzeny, „jsouc předně kolem probity a potom zaživa zahrabány“.

Bití mužů ženami se obecně zvlášť pohrdavě odsuzovalo - v Německu v roce 1700 dokonce lidé strhli dům hospodáře, jehož manželka jej „mlátila palicí přes zadek“. Ve staročeské domácnosti trpěly nejrůznějším trýzněním i děti a služebné.

Jiřího Koláře z Buchlova stíhali v červnu 1631 za to, že znásilnil dceru Annu v komoře, kam ji vlákal pod záminkou, aby s ním „víno dolívala“. Trest patřil k nejtvrdším - kat mu sťal hlavu, vpletl jej do kola a ještě mu narazil hlavu na špici. Jiné za podobný čin vymrskali nebo vyhnali z obce.

Také služebnictvo se stávalo terčem násilí - roku 1550 Jindřich Nečanský v Praze zbil služku Markétu, až „ji zmordoval“. Slavný právník Kristián z Koldína zase v metropoli českého království v roce 1565 tak dlouho fackoval kuchařku, že z toho téměř oslepla. Ještě hůře dopadly v roce 1533 služebné Kateřiny z Komárova, které jejich paní utloukla, a jednu z nich ještě „pověsila přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala, druhou pak „hodila dolů záchodem“.

Jako stejné dobrotisko se projevil Jan Hala z Horní Březí, který nejen že obtěžkal v roce 1699 svou služku Justinu Wendtrabinovou, ale „plod z ní nekřesťansky vytloukl a musela vzít z toho smrt“. Byl „k ostrachu ku koni přivázán, ním až na rozhraní neboližto místo popravní smýkán, tam předně jemu pravá ruka uťata, pak on mečem na hrdle trestán, na kolo položen a tak do povětří vyzdvižen podle práva“.

A bití a týrání se vesele dějinami táhlo dál.

Svou ženu Boženu tloukl v 19. století Josef Němec a vážený politik a advokát František Brauner tak spílal své manželce, že od něj utekla pár dní po svatbě. Ale vrátila se. Přímo nechutně se ke své ženě Marii choval v roce 1928 profesor Lepeška z Písku. Mlátil do ní jako do bubnu a „svou velkou potřebu vykonával do umývadla v ložnici své choti, která z hanby a ze studu musela odklizovati tuto neřest před příchodem posluhovačky“.

Marie nakonec nevydržela s nervy a svého muže prostě zastřelila. Odsoudili ji na dvacet let do vězení, ale právě tam se v roce 1930 otrávila prášky. Týrání se táhlo a táhne až do dnešních dnů, jen tresty nejsou tak bizarní jako ve středověku a raném novověku.