Vaše v pořadí třetí kniha Bábovky má velký úspěch. Čekala jste to?

Po pravdě, nečekala. V hloubi duše jsem doufala, že by to mohlo mít stejný úspěch jako To prší moře, ale rozhodně jsem netušila, že povedu žebříčky prodeje. Dopředu se nedá úspěch odhadnout a nejde s ním nějak samozřejmě počítat, takže to pro mě i pro nakladatelství bylo spíš překvapení.

Myslím, že čtenářkám na léto vyhovovalo, že jde o krátké na sebe navazující povídky, že jde o ženská témata, a rozhodně zafungovala poutavá obálka, za kterou patří velký dík Radce Folprechtové.

Je to psané primárně pro ženy. Zajímavé pro mě bylo, že se příběhy hrdinek postupně propojí. A také to, že si rozuzlení musí člověk domyslet sám.

Ano, příběhy jsou vzájemně propojené, hrdinky se více či méně znají a jejich příběhy se více či méně prolínají, ten velký vztahový propletenec byl od počátku můj záměr, ale chápu, že někomu může vadit nebo že se v něm čtenář lehce ztratí, pokud nedává pozor.

Občas mi také někdo vyčte, že jsou příběhy neuzavřené, ale já mám prostě ráda otevřené konce, mám je ve všech svých knihách, a zároveň mi moc nejdou happy endy. Rozumím tomu, že tohle některým čtenářům vadí.

Co vás přivedlo ke psaní? Jste vystudovaná právnička. Nějaký čas jste také jako firemní právnička pracovala…

Sedm let a měla jsem skvělou práci, ale zároveň jsem věděla, že práva nejsou tím, co by mě naplňovalo. Byla to spíš moje komfortní zóna, ve které jsem se cítila jistě a bezpečně, měla jsem výborný plat, kolegy i šéfa a bylo pro mě těžké tu zónu opustit, protože jsem netušila, že bych mohla dělat i něco jiného.

Nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna psaní, v čem se stoprocentně najdu, a jsem hrozně vděčná za to, že jsem se v něm našla, sice až ve třiceti, ale našla. Je spousta lidí, kteří hledají to pravé celý život, a spousta těch, co to nikdy nenajdou.

Máte už v hlavě vizi, další knihu?

Mám. Ale nejdřív bych chtěla dopsat scénář na Bábovky, už je z půlky udělaný.

Říkala jsem si, jestli jste dostala nabídku na filmové zpracování…

Pár lidí mě oslovilo. Ale já v tomhle směru mám nějakou svou vlastní vizi, kterou bych chtěla naplnit. Když jsem knihu začala psát, věděla jsem, že ji budu chtít přepracovat na filmový scénář, a od začátku jsem věděla, že na tom chci pracovat se svým kamarádem, scenáristou a režisérem Rudolfem Havlíkem, takže teď na tom spolu pracujeme a já se hrozně těším, až Rudolf bude podle našeho scénáře točit. Věřím mu a vím, že to bude skvělé.

Manžel Tomáš Třeštík se svou maminkou Helenou Třeštíkovou

Manžel Tomáš Třeštík se svou maminkou Helenou Třeštíkovou

FOTO: Profimedia.cz

Máte představu o obsazení rolí?

Mám, i když na mém názoru bude houby záležet. Přesto, když píšu scénář, má pro mě většina postav reálné tváře, píše se mi pak snadněji a přirozeněji vznikají dialogy.

Zároveň se teď připravuje audiokniha Bábovek, kde bude jednotlivé hrdinky číst celá řada známých hereček, a já bych některé z nich moc ráda viděla i na plátně, tak uvidíme, jak to všechno dopadne.

Jak těžké je pro mámu dvou dětí najít čas na psaní?

Bábovky vznikaly doslova mezi kostkami lega. Psala jsem a u toho jsem si hrála s dětmi, Jonatan byl ale tak malý, že ještě vůbec nezlobil. Teď už je to s ním náročnější, všechno ho zajímá, všude leze a odevšad padá, a navíc mi po vydání Bábovek přibyly nejrůznější povinnosti, od autorských čtení přes různé besedy, rozhovory pro časopisy až po charitu, na kterou vždycky kývnu, protože je to to nejmenší, co můžu pro druhé udělat.

Čas na psaní mám většinou až v noci a často jsem tak unavená, že ani psát nemůžu. Přesto jsem začala psát novou knihu, no, sama jsem zvědavá, kdy se mi ji podaří dokončit. (směje se)

Radka Třeštíková

Radka Třeštíková

FOTO: Tomáš Třeštík

Z čeho čerpáte inspiraci?

Ze života, který se dennodenně odehrává kolem mě a taky v mém vlastním nitru. Poslouchám, dívám se, vnímám, snažím věci vstřebávat a pamatovat si je. Občas se mi při psaní vrátí vzpomínka na něco, o čem jsem vůbec netušila, že by mi mohlo utkvět v hlavě.

Taky se mi často stává, že se dívám na film, některá z postav něco řekne, nemusí to být ani nic důležitého, ale mně ta věta rezonuje v hlavě a po chvíli se dá dohromady s něčím jiným a pak najednou něco vznikne. Inspirace je vždycky nečekaná a nedá se naplánovat stejně, jako se nedá naplánovat ten zmíněný úspěch.

Je možné se u nás psaním uživit?

Ano, ale jen když se vám daří, a s tím člověk nemůže počítat do budoucna. Nemůžete psát knihu s tím, že to bude bestseler. To je hrozně svazující a především to vůbec nejde. Já bych chtěla u psaní zůstat a v příštích letech se mu naplno věnovat, klidně i za cenu toho, že se v životě uskrovním, protože psaní je pro mě důležitější než peníze.

Na druhou stranu už nejde jenom o mě, máme dvě malé děti, které musíme s manželem uživit, takže jsem připravená i na to, že se jednou vrátím ke své původní profesi anebo budu dělat něco úplně nového, o čem dneska ještě vůbec netuším, že by to vůbec bylo možné. Kdo ví. (směje se)

Jak se vám žije v umělecké rodině? Váš manžel je fotograf Tomáš Třeštík, babičkou vašich dětí režisérka Helena Třeštíková.

Je to inspirativní a určitě příjemné. Třeštíci se vzájemně hrozně podporují, mají se rádi a lásku si dávají najevo. Mají hezky nastavené vztahy. Nebojí si do očí říkat kritiku, ale také se pochválit, což ne ve všech rodinách takhle automaticky bývá.

Mnohdy máme pocit, že stačí, když si to myslíme, ale ono je potřeba to říkat nahlas.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: