Měl jsem ve svém životě jistý časový úsek, nějaké dva roky, kdy jsem se netkl masa, nemaje (ne)zodpovědnost cpát se svalovinou mrtvých kraviček, prasátek a tak dále. (Použití zdrobnělin, coby zjemnění faktu masožravosti, toť úsměvně zvrhlá záležitost - když slyším od Zounara, které partie  prasátka nebo kravičky mu šmakují nejvíc, přejde mě chuť, pá-pá, telátko.)

Ne že bych dnes měl z pojídání mrtvolek kdo ví jak pozitivní pocity, ale maso jím a leckteré mi i hodně chutná. V pohodě se bez něj ale obejdu! Nesliním při pohledu na kila šunky, jitrnic, jelit. Nebolí mě výměna poličanu za květák. Masožerství je pro mě jen okrajovým koníčkem.

První rok dceřina života jsme striktně dodržovali zásady stravování malého člověka, přesně dle moudrých knih. Teď, těsně před rokem a půl věku, už jsme dávno rezignovali a když si malá řekne, dáme jí ochutnat (téměř) cokoliv (téměř!).

Po okušení všech těch nezdravých dobrot, co do sebe homo sapiens cpe, došlo rázně na bleskové sestavení její osobní hitparády potravin. Když jí teď dám na výběr mezi jogurtem, vařeným květákem a kuřecím stehnem (pečeným, samozřejmě), po čem asi hrábne ta malinká kopie maminky? Jasně že po kuřeti!! Aby ne!

Musím uznat, že je to příjemný pohled - pochoduje nadšená a vrcholně spokojená po bytě, poklepává si ručkou do stehna a v druhé svírá kus kuřete. Ňam, ňam! Extáze, nirvána, nezkalená radost z každého sousta! To už ani neumím.

Spolu s oblibou masa přišel velký skok v tvoření slov. (Ne, že by to muselo mít spojitost, ehm.) Tedy těch speciálnějších. Takové to táta, máma, babí, pán, mimi, haf-haf, mňau, ham, bum to už jde levou zadní. Zbytek je ale stále z většiny mimozemský. Vytrčuje z něj ale pár srozumitelných termínů nebo pokusů o ně.

Je to dost náročné na představivost, ale při precizním obhlédnutí místa, kam míří Alžbětčin ukazovák to jde. Je to taková bojovka.

Epííík - žebřík. Papíííj  - papír. (Snad na každé lampě v okolí našeho domu je nalepený nějaký ten leták, což vede k tomu, že Alžbětka si to logickou zkratkou zjednodušila a lampám říká papíj, a sakra.) Bebe - kulaté sušenky (malá reklama). Hapíí - houpačka. Nana - panenka. Mík-mík - tučnák, ééé-éééh - tuleň (tahla dvě zviřátka nevídá zrovna denně v parku, ale zná je více než důvěrně z milovaného seriálu Pingu). Ne-ny - vše co bylo a není, Nůůůů - nůž.

A tak dále.

K tomu všemu si už našla i zaměstnání. Asi bude popelářem. Popelářkou. Někdo to smetí uklízet musí, tak. Jak narazí na nějaký odpadek - papír, obal od čokolády, prostě co se jeví tak akorát pro odpadkový koš, už se s tím řítí do kuchyně a vzorně to do něj vhodí. Pravda, vyžaduje to kontrolu obsahu koše před vynesením. Občas totiž naše malá popelářka uzná za vhodné k vyhození i věci, o nichž si to my nemyslíme. Mobil, kalkulačku, CDéčko, čerstvě vybraný obsah poštovní schránky, vyprané spodky ze šňůry, misku plnou keksů a tak dále. Asi se nám snaží naznačit, že jde o civilizační zbytečnosti. No, raději si ten telefon půjdu zase vyndat...