Manželka je ve třetím měsíci a zvracecí či podobně blivajzní stavy se nezdají býti na ústupu. Občas se zadaří, ale není dne bez návalů nevolnosti a totální nepoužitelnosti. Jako kdybych měla permanentní kocovinu, říká. No, jestli má kocoviny jako já, nic záviděníhodného (fuj!) a není divu, že se rafeme častěji než dřív.

Já se problinkala až do porodnice, "uklidňuje" mě kolegyně v práci.

Ta moje trpěla jak zvíře při obou dětech, přisadí si kolega. Ehm, fajn perspektiva...

Ještě stále to může být mnohem, mnohem horší, říkám si, takže na lomení rukama času dost. Měsíční pobyt u maminky na vesnici přeci jen trochu pomohl, není ještě tak zle. Nicméně pro mě (nás) situace nová a nijak zvlášť milá.

Každá zkušenost dobrá (musím se uklidnit nějakou tou frází, ne?).

Stále platí, že když dorazím kolem páté večer domů z práce, chňapnu malou a jedeme na dvě hodinky do parku, na písek, na hřiště. Prostě ven. Do té doby to ale musí manželka chtě nechtě odkroutit, ať je jak je.

Jsem momentálně taková podvečerní matka. Seznámil jsem se už s většinou mamin, co je potkávám, divím se, že jsem ještě nezačal menstruovat nebo si kupovat Ženu a život. Ale vyrážím takhle rád. Pravda, nepotkávám mnoho tatínků na sólo výletě s kočárkem. O víkendech dopoledne ano, v týdnu skoro vůbec. To si nehoním triko, jen konstatuji, třeba se pohybuji na špatných trasách a tatínci jezdí jinudy.

Jste na mateřské? Ptala se včera dokonce milá, pihatá maminka.

Ne, ne, jen po práci chodím s malou na písek...

No, to si manželka dobře vybrala, zněla odpověď.

Sakra, nechce se mi prostě věřit, že ostatní otcové přijdou z šichty, svalí se na gauč a vystačí si s přesvědčením, že ženy tu prostě jsou od toho, aby se o dítě postaraly, navařily, poklidily a tak dále a já mám odděláno...

To asi jen nechodí na písek, nevím... Nejspíše dělají věci, které zase já neumím nebo nedělám. Truhlaří, přestavují, auto vylaďují...

Tuhle jsem pozoroval fešnou dívčinu, kterak hopsá na Letné kolem asi čtyřleté holčinky, zatímco její nagelovaný manžel, mladík jak ze žurnálu, seděl znuděně na lavičce opodál a trpěl. Za celou dobu se sebemíň nezapojil a když holka chtěla pohoupat, ukázal na mámu a znuděně šel napřed. Vůl.

Nenapadá mě žádný rádoby moudrý epilog, tak co vy na to?