Skončil jsem se slaměným vdovstvím a hned dostal chuť se patřičně očernit. Ukázat, jak může být onen "čerstvý otec" nepraktickým náčiním pro život a rodinu. Dnes se stesky nenosí a vyjadřují slabošství a poraženectví. Kšá, pšá. Poslyšte ten bolestínský příběh.

Spolužáci ze školy, co "rostli pro šibenici" nebo alespoň pro Mototechnu někde na předměstí, jezdí dnes v naleštěných kárách a dostavují domy s parcelou jak Sazka Arena. Kluci, co jsem je míval za poněkud, ehm, méně sečtělé, plovou k výšinám v drahých sáčkách a já po nich jen zapškle pošilhávám, sám v oblíbených šortkách, co pamatují Dubčeka.

Někdo má, někdo nemá, říká jedna natvrdlá reklama. Vidím město převeliké, konto tučné, sebevědomí, jehož hroty žádná bruska nezdarů neotupí...

Někde ale udělali soudruzi z NDR chybu, píše se rok 2004, naším kontem fičí severák a ani babeta mi neříká pane. (Což bude asi tím, že jsem se nikdy nesnažil, aby tomu bylo naopak.) Nejsem žádný undergroundový maník, flower-power, co mu stačí bágl, tričko, trencle, kristusky a místnost v nějaké barabizně. Až tak přírodní člověk nejsem. Jsem městské dítě, uvyklé na své pohodlí a se spacákem a mostním obloukem bych nevystačil.

Mám dost - krásnou, zdravou dceru, manželku, co mě vytáčí jen občas a tu a tam si posteskne, proč si nevzala "Pištu Hufnágla", ale za jedenáct let si na mou bytost obstojně zvykla. Což je na metál. (Platí to i opačně, o tom asi manželství je...)

Jsem prý hodný chlap a snad nemám ani o kolečko míň. Ovšem co se žluťásků týče - oj, ojoj.  Naše rodinná diagnóza zní "z ruky do huby". Úspory, toť slovo ze slovníku mě neznámého jazyka.

Ne že bych nevydělal, ale když složenek je tolik a jsou tak nenažrané. Trpět bídou mé květinky bohdá nebudou!

Jsou dny, kdy ve mně narůstá pocit, že bych asi měl přešíbovat na jinou kolej. Zkusit jiný potok, kde by mohlo být více zlatých zrnek. Ale jinak - cítím se suma sumárum dobře a rodina prospívá.

Ne že by mě tu a tam nepřemohly materiální chtíče. Mám návaly, kdy lituji, že nejsem oním mladíkem v Audi TT.

Jindy ale jasně cítím, že všechny tyhle šminky a gely a sáčka jsou o ničem a že mi nic nechybí.

Slunko svítí, broukám si do kroku, prší, mrmlám cosi o zatr sakr...

Ty jsi tak citlivý mužský, říkala tuhle známá, to by jeden pohledal.

Ty jsi ale nepraktický trouba, říkal tuhle kamarád. Tak si vyber, dítě moje, na každém šprochu... Ehm, ehm...