Marvelyn Brownová, diagnostikována v 19 letech

„HIV mi diagnostikovali v roce 2003. Do té doby jsem o té nemoci nic nevěděla, snad jen to, že to nechci. V nemocnici mi léčili zápal plic a najednou mi řekli, že jsem HIV pozitivní. Byl to pro mě šok, nevěděla jsem, jak se mám cítit, jaké mám vyjadřovat emoce. Nechápala jsem, jak se touto nemocí může nakazit heterosexuál,“ vypráví žena, která se virem nakazila od svého tehdejšího stálého partnera.

„Mnoho lidí bylo v tomto směru naprosto nevzdělaných, proto jsem se s příběhem svěřila do novin a to mi otevřelo cestu o tomto problému hovořit i globálně,“ tvrdí Marwelyn Brownová.

Nechci, aby mě lidé soudili

Marvelyn říká, že je pro ni jednodušší hovořit v sálu plném lidí, kteří si přišli poslechnout někoho s tímto závažným problémem, než se svěřovat soukromě. „I když o tom mluvím před lidmi, není to nic, o čem bych chtěla hovořit každý den. Chci být v bezpečí, cítit se dobře a chci být ušetřena toho, aby mě lidé soudili. A i když se může zdát zvláštní chodit na rande s takovou chorobou, tak k tomu chci říct, že nejsem single, protože jsem HIV pozitivní. Jsem single, protože si partnery pečlivě vybírám,“ řekla v rozhovoru pro womenshealthmag.com.

Pro deník popisuje, že vzhledem k tomu, že je léčba této nemoci v současné době na velmi vysoké úrovni a pacient může být prakticky bez příznaků, existují i různé vedlejší účinky medikace.

„13 let beru každý den léky. Jsem unavená, trpím nevolnostmi, ale na mnoho z nežádoucích účinků způsobených léky jsem si už tak zvykla, že je ani nevnímám. Vím, co jíst, aby se mi zklidnil žaludek, součástí mého života se staly dezinfekční prostředky, které s sebou nosím, abych otřela například prkénko veřejného záchodku a podobně. Také chodím na terapie, protože trpím depresemi,“ přiznává.

Autorka knihy The Naked Truth: Young, Beautiful and (HIV) Positive (Odhalená pravda: Mladá, krásná a HIV pozitivní) také přiznává, jak se občas přistihne při myšlenkách, jaký by asi měla život, kdyby byla zdravá.

Jednatřicetiletá žena se rozhodla svůj příběh sdílet pomocí autobiografie, knihy s názvem The Naked Truth: Young, Beautiful and (HIV) Positive.

Jednatřicetiletá žena se rozhodla svůj příběh sdílet pomocí autobiografie, knihy s názvem The Naked Truth: Young, Beautiful and (HIV) Positive.

FOTO: Profimedia.cz

Lidé si myslí, že se jich to netýká

„Když herec Charlie Sheen světu oznámil, že je HIV pozitivní, všimla jsem si u některých ze svých velmi blízkých přátel, jak se tomu smějí. A to jsem si myslela, že rozumí tomu, čím vším si procházím. Lidé jej odsoudili za to, že byl promiskuitní a vlastně si za svou nákazu mohl sám.

Ale co já? Jsem obyčejná heterosexuální žena, která se nakazila. Takže co si o mě mohli říkat? „No jasně, ona je z jihu, nebo protože jsem černoška. Lidé se zkrátka neidentifikují s tím, co tato nemoc znamená. Mnoho z nich si myslí, že zrovna jim se to stát nemůže. To je na této nemoci nejzákeřnější, tahle mylná představa. Já jsem důkaz, že může. A proto o tom mluvím, chci, aby to věděli, a udělali vše, aby se této nemoci vyhnuli.

Rachel Moatsová, diagnostikována ve 29 letech

„Nemoc mi diagnostikovali 19. března 2013. Spávala jsem už nějakou dobu se svým nejlepším kamarádem a nepoužívali jsme kondomy, protože jsem brala antikoncepci. Dvakrát mi u doktora udělali rychlý test krve z prstu. V prosinci byl negativní, v březnu pozitivní. Věděla jsem, že může být jen jeden člověk, který mě mohl nakazit,“ vypráví svůj příběh Rachel.

Jak nakonec zjistila, její velmi dobrý přítel si kromě sexu s ní užíval ještě s transgender prostitutkami (osoby, jejichž genderová identita není stejná jako pohlaví, se kterým se narodili), a tak se nakazil.

„Pořád jsme přátelé, i když hodně lidí říká, že by mu nikdy neodpustili. Není to jeho chyba, nevěděl, že podstupuje riziko,“ říká mladá žena.

Strach z přehnaných reakcí

Rachel si nikdy nepřipustila, že by to mohla být zrovna ona, kdo se touto chorobou nakazí. Její první myšlenky proto automaticky vedly k otázce, kdy zemře. „Několika mým velmi blízkým přátelům a samozřejmě i rodině jsem to okamžitě řekla. Vybrala jsem si ty, u kterých jsem si myslela, že budou dobře reagovat.“

Také se rozhodla založit blog We Are HIV (My jsme HIV), kam napsala svůj příběh a sdílela ho tam se zbytkem svých přátel a známých, ale i se zcela neznámými lidmi. Všichni to vzali velmi dobře, dokonce i Rachelin šéf ji podpořil.

„Někdy mě ale přepadají nepříjemné otázky. Například nedávno jsme šli s kamarádkou na Den díkůvzdání k její sestře. Věděla jsem, že o mé diagnóze ví, ale měla jsem strach, že mi dá jídlo do papírového tácku nebo bude chtít, abych odešla.“

Dcera se mě zeptala, jestli zemřu

„Mám 12letou dceru, která naprosto přesně ví, co má nemoc znamená. Když se to ale dozvěděla, zeptala se mě, jestli to znamená, že zemřu. Řekla jsem jí, že ne. Že jen musím pravidelně brát své léky a že vše bude v pořádku.“ Rachel říká, že se nebojí svou dceru brát do komunity HIV pozitivních lidí. Nemá z ní strach.

„Rodiče málo mluví se svými dětmi o sexu, ale mým cílem v životě je udržet dceru v bezpečí, přinejmenším v tomto směru. Řekla jsem jí o důležitosti kondomů i o tom, jak moc je důležité chodit na krevní testy. Občas mi ale s očima v sloup musí připomínat, že jí je přece jen 12 let.“

Největší problém je najít si nový vztah

Jednatřicetiletá žena přiznává, že největší problém je najít si nový vztah. Když zjistila, že je nemocná, šla do podpůrné skupiny, kde se seznámila s mužem, který byl také HIV pozitivní.

„Začali jsme spolu chodit a chovat se skoro jako pár. Jenomže jsme nikdy neměli sex ani jsme se nepolíbili. Léčil se totiž také ze závislosti na sexu. Stále víc jsem na něj myslela, ale jednoho dne mi zavolal a řekl, že už se nemůžeme vídat. Že v mé společnosti nad sebou ztrácí kontrolu. Zlomil mi srdce,“ svěřuje se Rachel.

Jako další možnost pro seznámení vyzkoušela i on-line seznamku. Ještě před osobní schůzkou všem mužům řekla o své nemoci a vzali to v pohodě. Ani jeden však nevyhovoval jejím požadavkům.

„Když jsem sdílela svůj příběh na blogu, cítila jsem nepřekonatelnou touhu zachránit svět. Chtěla jsem, aby všechny ženy věděly, co se jim může stát. Mám přednášky na vysokých školách, ale pokud sdílíte svůj příběh veřejně, nikdy nevíte, jakých reakcí se vám dostane. Teprve díky této nemoci jsem zjistila, jak statečná doopravdy jsem.“