To dříve budeme mít my další, než se někdo z našich přátel rozhoupe, děla manželka po Alžbětčině porodu. Pravda, naši třicetiletí přátelé si bohatě vystačí coby strýčci a tetičky naší ratolesti a do rozmnožování se nikterak nehrnou. O naplnění manželčina proroctví jsem ale ani na moment neuvažoval. To zase asi ne... A ono jo!

Nejideálnější rozdíl jsou dva roky, říkají ti, kteří už mají odvychováno. Hmmm?! Druhé chceme, tak proč si dávat pozor. Urodí-li se, jedině dobře! A vždyť ono to hned tak nebude. Zvládáme jedno, zvládneme i dvě! (Což je poměrně smělá úvaha od někoho, kdo si není ani jist, nakolik dobrým otcem je prvnímu dítěti, o sázení stromu a postavení domu ani nemluvě...)

Být jedináčkem není to pravé malinové, o tom žádná. O svých sameckých dispozicích jsem ovšem neměl nijak přehnané představy. To není přeci jen tak, hrc, frc. Znám páry, co se pokoušejí intenzivně roky a nic. My jsme už uspěli, tak se hned tak zase nezadaří. Asi... O la lá. Zadařilo. A ihned.

Blahopřejeme, sype se na nás. (Doplněno pochybným pohledem typu "nepřeháníte to trochu, s tím plozením?".)

Manželka ale nemá na slavení to správné rozpoložení. Zažívá muka, která z prvního těhotenství nezná! To jsme si láskyplně a zasněně užívali požehnaného stavu. Teď má drahá trpí od rána do večera. Cokoliv sní a vypije, zanedlouho vyzvrací. Nevypadá dvakrát nejspokojenější.

Cítím se absolutně bezmocným. Rád bych pomohl, ale odzvracet to za ní nemohu a nejsem ani doktor či šaman, abych namíchal nějaký neškodný, ulevující lektvar.

Snažím se utěšovat. To někomu, kdo běhá á hodinu zvracet a zbylý čas se na to chystá, pomůže jako sáňky v létě. Jsou minuty, kdy je to malinko lepší, ale povětšinu dne je jen tak tak schopna fungovat. Lepší je to až po desáté večer.

Prý je to normální. Po třetím měsíci by to mělo přejít, píší chytré knihy. To je opravdu uklidňující informace...

Slýchával jsem od pár žen, že jejich těhotenství žádná slast nebyla. Nechápal jsem. Taková krása, takový zázrak. Ouha. Už chápat začínám. Ne že bychom litovali, ale je to nervy drásající "hrdinství". Za to můžeš ty, zapichuje do mě prst bledězelená, bezradná manželka. Těžko něco namítnout. Kolem a kolem, je to pravda...

Já to snad nepřežiji! TY si vůbec nedokážeš představit, co prožívám!!!, pokračuje. No, to asi fakt ne, ač fantazii bujnou jsem nikdy nepostrádal.

Nakonec ji napadl spásný nápad odjet s Alžbětkou na týden, dva, tři k mamince na vesnici. Já musím vydělávat, tudíž přes den jako opora neposloužím. Tam je klid, čistý vzduch a starostlivá babička (chudák babička...).

Přiznávám, zbaběle a sobecky, že jsem si oddychl. Těžko mě někdo soucitně poplácá po rameni. Oním trpícím člověkem je samozřejmě ona!!! Ale nemít možnost si pár dní zaslamněnovdovit, nevím, nevím, nakolik bych korektně fungoval. Už jsem nějak potřeboval nabrat sílu...

To nezní moc statečně. No, každopádně nová zkušenost. Prý to přejde? He?