Každý capart je jiný, stejně jako rodič, jasná věc. Nic proti. Chodíme s Alžbětkou na jedno sakra šikovně umístěné pískoviště. I v těch největších vedrech ho vysoké jírovce chladí stínem rozložitých, starých korun. Jen pár kroků vedle slepé rameno řeky. To je, bohužel, romantiky prosto. Nějaká ta nafouklá rybička břichem nahoru, barevné, olejové klikyháky na hladině. Tu a tam pár sebevražedně odvážných kachen. (Hergot, teď jsem tu idylku zkazil...) Ale co je piňďům do olejových maleb na vodě, když mají kolem tolik písku (a kolegů)!

Na tom našem pískovišti se často potkáváme s Michalkou. Michalka je holčička jak z obálky Betynky (hezčí, obálky Betynky jsou v poslední době tak příšerně retušované, že už to ani není o fotce a človíčci v náručí maminek pak vypadají jak ufoni z cizích galaxií...). Kudrnaté vlásky, nevinný kukuč (Michalka, ne obálka.) K zulíbání. Totéž si asi myslí ona o nás - vystartuje do naší nejtěsnější blízkosti, jakmile zaklapneme branku.

No, že dosti agresivně vytrhává Alžbětě vše z ruky (ovšem stále s oním andílkovsky dojemným pohledem), to je u dětí celkem obvyklé. Že jí tu a tam uštědří štulec, až se poroučí k zemi, řach-buch, no, budiž. Ovšem Michalka, není v tom sama, jasná věc, je expertkou se specializací sypání písku na hlavu (nikoliv svojí). Ošidné je to právě díky jejímu sladkému zjevu. U podezřelého grázlíka bych si dal majzla! Michalka trpělivě vyčká nemnohý okamžik, kdy odvrátím svůj jinak paranoidně starostlivý zrak někam na oblohu, případně na slabounkou babičku, jíž se právě vytrhl i s vodítkem silný pes, aby byl vzápětí dosti brutálně přejet horským kolem projíždějícího cyklisty (nestalo se mu, kupodivu, lautr nic, oklepal se a běžel dál!), a rychlým chvatem absolventa všech šaolinských komnat vyklopí dávno připravenou bábovku Alžbětě přímo na hlavu! Čin zakončí tím nejsladším pohledem!

Daří se jí to vždy alespoň jednou denně, je fakt dobrá. Aby ne, maminka vždy jen přijde, něžně jí vyhubuje (div jí ještě nepochválí) a jde zpátky na lavičku.

Tentýž čas na tomtéž pískovišti (jsou to vlastně dvě pískoviště vedle sebe) tráví čtyřčlenná rodinka. Matinka, dva postarší chlapci (dávno odrostlí pískovišti) a jejich nejmladší bratříček. Už v útlém věku kolem dvou let mající výraz nebezpečného zločince. Kope a rozhazuje vše kolem sebe, mlátí do všeho a všech a každou chvilku vám něco šlohne z kočárku. Bratři mezitím usilovně vyhloubili na pískovišti asi dvoumetrovou jámu (= přemístili skoro veškerý materiál o kus dál), do níž se chystají malého recidivistu kompletně zasypat. Už, už by se jim to bylo podařilo, když se ozve do té doby klidná matinka. " Kurva, Tomáši, neserte mě, okamžitě ho vyndejte nebo mu aspoň sundejte boty, pitomci!" (Pardon, jen tlumočím, kdybych to vytečkoval, nezprostředkoval bych ten skutečný otisk situace, ehm...)

To už se radši pomalu zvedám. Už půjdem, myško, ehm, ehm. (Ostatní rodičové činí nenápadně totéž.)

Příště, příště už snad fakt Michalce vlepím facku a malému grázlovi ještě větší... I když, asi radši ne, ještě by mě žalovali...