Kdy se z nevinné žárlivosti stává posedlost

Odborníci popisují žárlivost jako emocionální bdělost, která u člověka vytváří strach a úzkost z toho, že ztratí někoho blízkého nebo jeho pozornost. Jedná se o naprosto přirozený obranný mechanismus, kterým se snaží jedinec ochránit stávající vztah před krachem nebo narušením nějakou závažnou situací, případně jiným člověkem.

Podle sexuoložky Aleidy Heinzové má otázka žárlivosti co do činění s vlastní sebedůvěrou, důvěrou v druhého a také vášní. Žárlivostí trpí muži i ženy, a to v různých stádiích. Rozdíl mezi jednotlivými pohlavími je ale v tom, jak reagují na podněty způsobené žárlivostí.

Nastane-li ve vztahu pocit nejistoty, začnou se objevovat pochybnosti a zmatek, a to i v rozporu s realitou, která nemusí naznačovat žádný problém.

Nedostatek sebevědomí se navyšuje až do té míry, že se začne u člověka projevovat nekontrolované chování, emocionální výkyvy a iracionální myšlenky, které následně otevírají prostor pro další, a mnohem závažnější pochyby a neopodstatněné obavy.

Za normální jsou považovány drobné pocity nejistoty a obavy z polevení pozornosti partnera (skutečné či domnělé), které mizí v okamžiku, kdy se pochybnosti rozptýlí.

Zle je v okamžiku, kdy se z obav stává patologická posedlost a podezírání, které ovlivní samotné chování jedince, jeho běžné rituály a náladu.

Komunikace a věnování pozornosti jsou dva základní přístupy, jak jednat s žárlivcem. Je na místě, aby věnovaná péče překonala obavy, nejistotu a pocity ohrožení.

Mluvení o důvodech k žárlivosti, vzájemná intimita, žádná tajemství - to vše může zvýšit vzájemnou důvěru ve vztahu, a to především pro osobu, která má sklony k žárlivosti.

Ze strany obou partnerů je vhodné omezit či případně zcela zamezit chování, které by mohlo zvyšovat pocit lhostejnosti ve vztahu.