A tak jdu a dveře jsou na tři zámky, jako vždycky a v kuchyni jen škrábe kočka o koberec a okna jsou dovřená. Jen pobaveně (někdy méně pobaveně, podle toho, jak moc jsem rozespalý) kroutím hlavou a sunu se po bytě. Ale tuhle jsem si uvědomil, že se sám chovám "podivně" a jinak.

Po dlouhé době jsem byl vytažen se starým přítelem na oslavu narozenin ve velkém stylu. Váhal jsem, ale má drahá mě pobídla, ať si jdu trochu užít. Pak už prý moc příležitostí mít nebudu!

V odlehlé, veliké budově byla vytvořena improvizovaná hospoda, lidí jako much, pití i jídlo zadarmo, prostě sen. Potkal jsem pár starých známých, prohodil pár slov, pobloumal po areálu. Avšak zjistil jsem, že jsem společensky pramálo použitelný! Zatímco bratr a ostatní nadšeně vyprazdňovali kelímky alkoholu a družně se pářili s novými tvářemi, já seděl v rohu a užbrundával pivo. Občas jsem zakousl nějaký ten pamlsek a myslel na jediné - na mou milovanou, těhotnou novomanželku. A když už jsem se zvedl, pak jen abych odchytl dávno neviděného přítele a mluvil o jediném - těhotenství a svatbě. Čili nikterak zábavný patron. Samotný jsem to musel uznat...

Po dvou hodinách, kdy sešlost dostávala ty pravé grády a na pódium nastupovala partička muzikantů, dopil jsem druhé pivo, rozloučil se a vyrazil nedočkavě na tramvaj. Ostatní budou bezpochyby slavit do rozednění a já odcházím po deváté. Ale něco je jinak - nemudruji, zda jsem neprohloupil, nezžírá mě lítost, že u toho nebudu (toho alkoholu, co jsem do sebe mohl zdarma dostat!). Tak.

Dokonce jsem někde četl, že během těhotenství a po porodu dochází k hormonálním změnám i u některých mužů. Dokonce prý mohou prožívat jakési "falešné těhotenství". Pocity totožné s ženou - nevolnosti, obtížné dýchání a tak podobně. Něco na tom bude. Občas se zdá, že těhotný jsem já. A to vůbec nemluvím o přejídání. Zatímco má partnerka se chovala a chová přiměřeně, jsem to já, kdo večer plení ledničku a plácá páté přes deváté. Sladké, to je teď moje nejmilejší, sakra. Však jsem už přibral skoro stejně jako ona :o)

Celé tělo mě k večeru bolí. Namísto abych ji pořádně promasíroval (ne že bych to nedělal), sám bych potřeboval lázně. Kdybych mohl, snad bych to i odrodil. Chlapi prý musí na vojnu a ženy rodí, trochu pokulhávající ekvivalent. Já mám modrou knížku (ale poctivou, ne vysimulovanou, ačkoliv nebýt tomu tak, vysimuluji ji, já vím, vojna prý dělá z chlapců chlapy, děkuji nechci) a tudíž dluh. Chtěl jsem posloužit alespoň jako kameraman, zachytit, kterak náš první potomek spatřuje světlo světa. Český Lennart Nilsson. Bylo mi ale doporučeno nefilmovat v takovém případě "úplně všechno"! Malý člobrda je prý krásná věc, ale detailní záběry jeho příchodu na svět nejsou tím, co by si člověk chtěl pustit v sobotu večer s partou přátel coby Neváhej a toč! A už vůbec ne tím, co by ženu motivovalo podstoupit to znovu.

Ostatně, že o tom vůbec tak suverénně mluvím. Když vydržím na nohou a při smyslech i bez filmování, bude to na medaili. Jak rád bych své nejmilovanější ulehčil. Alespoň tu ruku jí nechám, ať mi drtí! (Levou, abych mohl poté pravou psát smsky o kilech a centimetrech.)

Známá odrodila tak, že v kritickou chvilku se zavěsila svému drahému na krk, nohy sevřela instinktivně kolem jeho těla, hodně silně a porodní asistentka chytala mimino pod ní. Chlapík nebyl nijaký svalovec, běžná konstrukce. No potěš!

Má maminka mě přivedla na svět rychle a snadno, když se po pár minutách na sále zvedla, že musí na velkou, doktoři ji položili a klid maminko! Ona to nebyla velká, on jsem to byl já.

Jedno je jisté - všechny pocity, dojmy, události a tak dále, kolem prvního potomka jsou tak nepřenosné, že jen ten, kdo je má za sebou či ten, kdo po nich touží, pochopí. Sám nad sebou kroutím hlavou, kde se ve mně ta cituplnost bere. Jsou to emoční přemety tak silné, že bychom měli od státu dostávat příspěvek za šíření myšlenky otěhotnění. Manželčiny kolegyně ze zaměstnání jsou jejím požehnaným stavem tak nadšeni, že dělají vše pro to, ji následovat. Tak pozitivně působí. Září jako sluníčko. Pravda, ne všichni mé rozpoložení chápou, někteří mají dokonce pocit, že jsme se nakazili neznámou infekcí, která totálně rozleptala naše mozky. Najednou jsme na jiných březích řeky. Kdo nepoznal, nepochopí.