Jako dítě jsem hltal Karla Maye, jak jinak. S indiánskou realitou to mělo pramálo společného, ale to mi tehdá pramálo vadilo. Kdeže jen berou prérijní hdrinové všechny ty barevné věcičky. Čelenky, ozdobičky, vyšívání. Papírnictví či Textil asi není na území Apačů zrovna běžností, tak kde? Tázal jsem se sám sebe a kamarádů coby dítko neznalé. Z přírody, vole, kytky a tak, ne? Poučil mne o dva roky starší kamarád, starý mazák. A věru že! Naše 15ti měsíční dcerka, takto dokáže extrahovat z přírodních materiálů mnohé barvy a rozhodně se nejedná o neintenzivní odstíny!

Kupříkladu borůvky. (Ve vestibulu stanice metra je prodávala mladá studentka se sympaticky slovenskou češtinou. Krabičku jsem vzal.) Nemám krátkou paměť a dobře si vzpomínám na fialovo-modré papuly a jazyky a zuby z vlastního dětství. Ale není nad opakování :o).

Slabou půlhodinu po mém slavnostním příchodu domů bylo fialovo-modré snad všechno. Mé tričko, právě sundané ze šňůry, Alžbětka od vlasů až po ponožky, samozřejmě a koberec byl též na několika místech poctěn.

Podobně to dopadlo před týdnem s melounem. Jen jsem se stačil otočit a čtvrtka rozměrnějšího, zralého melounu podlehla Alžbětčiným přispěním gravitaci a putovala ze stolu dolů. Na dceřino (čistotou zářící) tričíčko a poté nohu = ponožku (ne tolik zářící). Ani nehlesla a se zájmem sledovala mohutný čerstvý červený flek (+ zrníčka) na hrudi, o rozměrech zhruba Afriky.

Když jsem postaven tváří v tvář oné průzkumnické radosti našeho potomka, nelze než mávnou rukou nad banalitou typu "zase všechno zralé na pračku".

Co se však nejvyhledávanějších lokalit našeho bytu týče, o-ho-hó, jednoznačně vyhrává špajzka a koupelna. Ve špajzce je přeci tolik skvělých věcí! Zabaví malého člověka na dlouhé minuty. (Po které můžete umýt nádobí, vypít si kafe, popřemýšlet o světovém míru či jak vyjdete do příští výplaty, která není za dveřmi.) Plechovky s masem pro psa a kočku, keksy, koření, prázdné láhve, prázdné tašky, starý (nefunkční) mixér, polička plná sušenek a čokolád (bývává plná jen pár desítek minut, ehm, ehm), igelitka plná vlašských ořechů (od dědy - leží tam už úplně vyschlé asi půl roku a nikdo se k nim nezná), zavařeniny (od babičky, nikomu se do nich nějak nechce) a tak dále.

Druhou vděčnou "destinací" naší malé chodkyně, ba už i běžkyně, je skříňka pod umyvadlem v koupelně. Tam uniká v každé nestřežené chvilce, vědoma si nežádoucnosti svého počínání. Odlakovače (pevně zavřeného, přesto dosti nevhodného na ožužlávání), laky, pěny na holení, mýdla, zubní pasty, fén, ručníky, ťupíky do uší, tampony... To všechno se dá báječně povyndávat a k tomu ještě i naházet do vany, vow!

Když mě se maminka chtěla na chvilku "zbavit", stačilo mě prý posadit před šatní skříň. Pečlivě jsem vytahal všechno vyžehlené a vykomínkované prádlo na úžasně velkou hromadu. Opětovné poskládání prý za ty minuty klidu stálo. Alžbětka je samozřejmě touto možností též nadšena, manželka ale méně, tudíž se k ní dostane jen zřídka kdy.

A víte co? Stejně jako se před týdny záhadně vypařilo z poličky DVD Vetřelec 3 (prohledal jsem všechno - všechno!), teď se najednou zase objevilo. Zdá se, že náš byteček skýtá mnohé skuliny viditelné pouze Alžbětce... (Díval jsem se všude, všude!)