Článek
Ještě v polovině 20. století i oficiální medicína hájila třeba nesmyslné představy o škodlivosti onanování. To prý oslabuje organismus, lidem z masturbace vysychá mícha a podobně.
Sexuálně výchovné publikace obsahovaly více či méně duchaplné rady, jak toto nebezpečí odstranit. Počínaje různými mechanickými pomůckami, které masturbaci bránily, konče chirurgickým odstraněním poštěváčku malým dívkám. Tyto zákroky prý dělali chirurgové v Nizozemsku ještě po druhé světové válce. Nešlo o masový jev, jen o jednotlivé případy, obvykle na přání rodičů, ale docházelo k nim.
Výchova dnes zdůrazňuje rozumný přístup k sexu. V reálném životě však často hrají větší roli emoce a vášně. Řadu iracionálních sexuálních motivů můžeme nepochybně považovat za součást naší přirozenosti. Příroda se tak snaží motivovat lidi k rozmnožovacím aktivitám.
S oběťmi přehnaně rozumného přístupu, které se obávají popustit uzdu své přirozenosti, se občas setkávám ve své ordinaci. Třeba s mladíkem, kterému bylo 30 let, a ještě neměl pohlavní styk. Snažil jsem se mu dát pár dobře míněných doporučení a praktických rad, ale partnerku mu na recept předepsat nemůžu.
Za experty v sexu pokládá celá řada samozvaných autorit.
Smysl sexuální výchovy dětí a mládeže spočívá v tom, aby předešla rizikům jejich zneužití, nákazám pohlavními chorobami nebo nechtěnému otěhotnění. Spory a nejasnosti kolem sexuální výchovy však neustávají. Problém třeba je, že se za experty v sexu pokládá celá řada samozvaných autorit. Pod hlavičkou sexuální výchovy provozují ledacos. Vzpomínám si na docela vážně míněný učební postup, který doporučoval, aby se děti ve školní třídě rozdělily na ty, které již onanovaly, a na ty ostatní.
Existuje také „výchovný“ program, který děti poučuje o tom, že jim pedofilové nejsou nebezpeční, protože jejich pohlavního zneužívání se dopouštějí „ti ostatní“. Snad jen pro přesnost dodávám, že pachatelé sériových pohlavních zneužití malých dětí jsou samozřejmě v naprosté většině pedofilní devianti.
Gayové, lesbičky nebo transsexuálové však dostávají v médiích prostor neúměrný svému skutečnému sociálnímu významu. Většina lidí se s jejich problémy téměř nikdy nesetká.
Informovanost dětí, mládeže i dospělých o slastech a rizicích sexuality se stala tou nejlepší v dosavadní historii lidstva. Díky médiím a internetu. Školy, rodiče i odborná veřejnost by ovšem měli zlepšovat kvalitu těchto informací. Nebo aspoň dosáhnout toho, aby bylo pro laiky trochu snadnější orientovat se v záplavě nejrůznějších tvrzení.
