Pes i kočka už jsou notně okoukanou a opotřebovanou zvířenou v naší domácnosti. Tahat za uši, mačkat čenich a tak dále, to jednoho omrzí. (Zvířata to berou sportovně - jsou zcela laxní a nechají na sobě dříví štípat.) Tudíž pozornost se nutně upírá k jakémukoliv dalšímu živému tvoru. Pokud to není lidská návštěva, pak poslouží i něco menšího.

Až po několika sekundách se mi tak podařilo zaostřit mezi vlákna nevyčistitelného koberce malinkatého pavoučka, třesoucího se na konci přímky, vytyčené Alžbětčiným ukazovákem. Ostrovidka, hm! I stal jsem se zachráncem a nebohého víceronožce expresně přemístil na okenní parapet, kde mu svitla rázem o něco málo větší naděje na přežití.

Ale o tom jsem nechtěl, pabouk, pabouk - mouchy. To je hit! Poprvé je zmerčila kroužit kolem našeho obstarožního, nevkusného lustru, trčícího z vysokého stropu jak vykřičník, někdy před 14 dny. Od té doby není hodina, aby nevzhlížela k oněm výškám a nebzučela. Bzz-bzz-bzz, doplněné mohutným vrtěním hlavy, když už ne křídly. (Já osobně jsem byl v podobně nadšené náladě tuhle, když jsem se probudil z klasického, úděsného snu: stojím u tabule před nejhrůzostrašnějším kantorem z průmyslovky, postrachem každého nebohého studentíka a jsem totálně dutý. A připotento strachy. Tyhle sny bych zakázal. A to jsem byl jedním z nejlépe prospívajících ve třídě. Co teprve repetenti, taky je děsí duch pana Dejnožky? Budiž mu země lehká.)

Manželka hmyz nesnáší, ze všeho nejvíce můry. Já mám můry rád. Jsou neškodné a krásné. V tom se neshodneme.

Bzzz-bzzz-bzzz. Po prodělané "šesté nemoci" už jsme zase ve formě. (Prý se jí tak říká...)

Zkuste si, schválně, zkuste si napodobit zvuk lžičky, cinkající při míchání kafe o hrníček (ale jo, může to být i čaj...). Nejde co? Alžbětce ano. To je věc, jak ta děcka ještě nejsou pokroucená a zohýbaná pravidly a zákonitostmi nás dospěláků. Co jde, co ne. Co je napadne, to zkusí. Pravda, nám se nápad vycákat jablečnou šťávu na co největší plochu prostěradla právem nemusí jevit jako geniální. Stačí pár sekund nepozornosti.

Mám skoro pocit provinění - následná léta se budu (muset) podílet coby rodič (no, člověk, pokoušející se o rodičovství, se střídavým úspěchem) na onom ohýbání a formování. Tu špatně ohnu a rup, celoživotní mindrák. Budu moc starostlivý, hodný, mazlivý - hop, z holky bude rozmazlený fracek. Budu přísný, autoritativní, pan otec, hlava rodiny - e lá, holka bude citově frustrovaná. Jasně, že ideální je vyváženost obého, tak od všeho akorát. Hmmm. Ale přiznám se, učený z nebe nespadl a musím se učit. Zatím jsem v prváku (vlastně druháku, jo!) a prospěch tak nějak dvě mínus. Malá mě má radši než mámu a u mě se domáhá dovolání. To jsem nechtěl. Není to fér. Musím zdrsnět. A klid tady bude, morceshadry!!! A spát! Bzzz-bzzz.