Budu tedy opět zase jednou pochmurný, mrmlající, ba silně hanící, bláto na zdravotnictví kydající, ale nemohu jinak. Úvodem se omlouvám všem slušným lidem, pracujícím za směšné platy v nemocnicích a ordinacích, všem, kteří i za ty almužny dělají, co mohou. Je mi jasné, že bdít někde v laboratoři za pár babek není zrovna výhra v loterii a jednomu to vezme chuť sršet vtipem a být bavič číslo jedna. Sám mám nemálo známých, kteří pracují ve zdravotnictví, a přesto ještě zvládají být lidmi.

Nechci jmenovat ústav, o němž bude řeč, ještě by to vypadalo jako snaha vyřídit si na netu účty. Chraň bůh.

Je to pražská Bulovka. Jistě, bude to subjektivní, hodně, bude to emotivní, hodně, ač už ne v afektu. Je ráno, malá spí už s mámou, která se vrátila z noční, teplota už klesla a já mám čistší hlavu.

Takže japakto: znáte to, ráno je dítko zdravé bez jediného příznáčku potíží, večer začne hořet, je laxní, ospalé, tulí se, hoří. Když ale v jedenáct večer i po druhém paralenovém čípku měla Bětka teplotu ke čtyřicítce, nelenil jsem a vyrazil na Bulovku na dětskou ambulanci. Celý vystrašený, zpocený, nervózní, no, vždyť jde o dítě, že?

Když se mi podařilo po nemálo minutách prokousat labyrintem chodeb bez živáčka až k cíli (což nebylo nic snadného), čekala mě jemně řečeno dosti rezervovaná, mladá doktorka. Z její intonace a otázek bylo možno silně vytušit všelicos, jen ne účast a pochopení. Spíše dotčenost, jak mohu plýtvat v noci jejím časem s obyčejnou teplotou a kašlem, když stačilo zajet do lékárny (non-stop máme nejblíže právě na Bulovce)! Připadal jsem si opravdu jak pitomec. Jezdit na pohotovost s pouhou teplotou, pche. Malá jen hořela, paní doktorka měla uštěpačné poznámky a komentáře, abych snad nežil v omylu, že můj příjezd byl na místě. Myšku si poslechla (svlékněte si ji, oblékněte si ji - žádné: tak co, maličká...) Vše uzavřela patřičně kořeněným závěrem, že na malé neshledala nic vážného, jen zřejmě "běžný" virus, teplotu a kašel. Většinou prý tyhle horečkové stavy po dvanácti hodinách pominou a je to dobré. Předepsala Ibalgin a Paralen a poslala nás na ORL, pro jistotu, zda se "to" nevrazilo do uší. To už bylo po půl dvanácté. (Pravda, Ibalgin malá vždycky okamžitě vyvrhne! Ten nás nevytrhne.)

Že dcerka není snad zrovna na prahu smrti, mi bylo jasné také, ovšem přístup službu konající doktorky byl opravdu, ehm, více než sporý. Netoužím, aby se se mnou objímala a plakala dojetím, ale to jak mě uzemňovala a pohrdlivě komentovala vše, co jsem řekl, ech!

Na ORL, v jiné budově, jsme bloudili ještě déle. Nikdo nikde, informační tabulky mizerné či matoucí, už mi tekly nervy. Když jsme konečně nalezli ambulanci ORL, sestry nás usadili na chodbu, kde bylo jinak samozřejmě zcela mrtvo a prý počkejte na doktora. Po patnácti minutách, kdy se nehnul ani závěs, jsem se optal, na cože to čekáme. Alžbětka už začínala pofňukávat, přehoupla se půlnoc. Na doktora! Prý o tom ví. Po dalších deseti minutách jsem si vzal zpátky "papíry" a vykašlal se na ORL. Sestry se mi upřímně omlouvaly, že je tyhle "praktiky" prý také štvou, ale nic nenadělají.

Ještě zastávka v lékárně, kde mi jakýsi noční brigádník dal namísto Paralenu 100, Paralen 500, ač jsem výslovně chtěl "pro čtrnácti měsíční holčičku". Ufff. Zjistil jsem to až doma, jasně.

Jak vidíte, onen dvouhodinový noční trip po Bulovce byl opravdu báječným zážitkem. Vivat!....

(Musím končit, manželka se s malou vzbudila a hlásí, že Bětka už má zase přes 39!... Paráda...)