Představte si, že se do dveří vřítila vaše pubertální dcera, celá umolousaná a uplakaná, a křičí: "Mami, mami! Stalo se mi něco strašnýho!" Co vás napadne? Nejspíš, že dceru přepadl nějaký násilník. Jestli mi chcete tvrdit, že byste zůstali v klidu a tušili, že dcera jen dostala kuli z chemie (což se ve skutečnosti stalo), tak vám nevěřím!

Nebo jiný příklad: z práce přichází zasmušilý manžel, pozdraví jen tak napůl a po hodné chvíli vám se sklopenými zraky chraptivě říká: "Miláčku, musím se ti k něčemu přiznat!" Copak vám v ten moment letí hlavou? Nejspíš myšlenky na manželovu nevěru (to asi v první řadě), zpronevěřené společné úspory  nebo nabourané auto. Jestli jste opravdu počítali s tím, že manžel jen neměl odvahu říct si šéfovi o páteční volno, tak před vámi smekám!

A do třetice: dejme tomu, že při nákupu zahlédnete na rohu ulice svého partnera (který měl být tou dobou v práci)  s cizí osobou opačného pohlaví při více než družném hovoru. Nestoupne vám snad adrenalin až k nosu, nezatmí se vám před očima a nanapadnou vás okamžitě ty nejtemnější myšlenky na nevěru, zradu a rozvod? Nebo zůstanete v klidu a věříte, že se partner sešel se vzdálenou sestřenicí (bratrancem, jedná-li se o ženu), kterou dlouho nepotkal?

Tak vidíte! Jaképak doufání v nejlepší, že? Pak se divte, co všechno mě napadlo, když mi manžel (prý nechtěně) zlikvidoval veškeré adresy v počítači!

To bylo tak: mužovi se zdálo, že mu nějak často "padají okna", i rozhodl se je přeinstalovat. Dělal to už několikrát a jako vždy pečlivě zálohoval vše, co bylo v počítači uloženo. Jenže tentokrát se cosi zadrhlo a po novém spuštění počítače už nedokázal otevřít soubor se všemi adresami našich přátel, známých a potřebných lidí. Oznámil mi to jen tak mimochodem, jako by o nic nešlo! U něj možná ne, ale u mě? Víte, kolik čtenářů mi psalo, kolika jsem dlužila odpověď? Polilo mě horko při představě, že už to nemůžu napravit. A manžel se tváří jako mílius!

Když nával zlosti polevil a mozek mohl znovu produkovat myšlenky, první, kterou vypustil, bylo podezření, že muž mi adresy smazal naschvál. Je žárlivý, mé psaní ani dopisování mu nikdy pod fousy nešlo. Co když...?! Převalovala jsem se v posteli (protože ty nejtemnější nápady přicházejí v temné noci) a uvažovala, zda mám vstát a odebrat se k počítači teď nebo až ráno. Chtěla jsem se přesvědčit, zda opravdu zmizely všechny adresy nebo jen ty moje.

Vydržela jsem do rána. A adresy byly pryč všechny - moje, dcery i manželovy. Ale ani to nedokázalo rozptýlit mé obavy úplně. Manžel své adresy k ničemu důležitému nepotřebuje, píše si jen s jedním kamarádem z práce, dcera je na tom podobně. Co když obětoval své a dceřiny adresy jen proto, aby mohl bez podezření zlikvidovat ty moje?!

Ano, přátelé! Tak hluboko jsem klesla ve svém malomyslném přemýšlení! Musela jsem vynaložit všechny síly, abych tento destruktivní směr uvažování opustila a nastolila ve své duši mír. Už už jsem se rozhodla muži bezvýhradně důvěřovat, ale tu jsem si vzpomněla, že v počítači také přestal fungovat mezinárodní jízdní řád. Víte - hrozně ráda cestuji a když to nejde v reálu, jezdím si po Evropě jen tak, pomocí počítačového grafikonu. Plánuji budoucí výlety a dovolené - zkrátka se bavím. A manžel to nerad vidí. On cestovat nechce a možná se bál, abych u počítačového jízdního řádu nepřipravila něco, co se mu nebude zamlouvat. Co když...?!

Ale dosti už podezírání! Hlavu vzhůru! Teď jsem jen zvědavá, jak se zachovají mí dopisovací přátelé. Podle v úvodu popsaného přísloví musím počítat s tím, že pár lidí se na mě za odmlku rozhněvá a už se neozve, ale budu doufat, že většina mi napíše i bez mé odpovědi zas.

No ale stejně - nějak se nemůžu zbavit obavy, že mě všichni odsoudí jako náfuku, kterému nestojí za odpověď , a vykašlou se na mě. To víte, jsem jen člověk se sklonem k černým myšlenkám!