„Zamilovanost nemůže trvat věčně, protože jinak by člověk nezačal fungovat normálně. Při zamilovanosti jsme příliš posedlí druhým, ale to se časem změní. A nejsme v tom sami,“ tvrdí Spieringsová.

Jiskření a zamilovanost na počátku vztahu jsou vyvolány především hormony – dopaminem, norepinefrinem, fenyletylaminem, estrogenem a testosteronem. Tyto hormony a jejich směs hrají určitou roli také při vzniku závislosti, proto jsme na počátku vztahu a během zamilovanosti doslova posedlí protějškem a závislí na jeho přítomnosti vedle nás.

„Čím více času trávíme spolu, tím se hladina těchto hormonů pomalu snižuje a začínáme protějšek vidět realisticky. Ach, on má trochu bříško, ona chodí pořád v kalhotách,“ tvrdí Spieringsová s tím, že většina dlouhodobých vztahů prochází třemi fázemi.

Fáze dlouhodobých vztahů

První je chtíč, kdy dominuje sexuální touha. Dva lidé se potkají a dokonale se přitahují, jiskří to mezi nimi, vyplaví se řada hormonů a oni po sobě touží především sexuálně. Postupně roste emocionální propojení a vzrůstá přitažlivost. Nastává období velké zamilovanosti, kdy jsou partneři do sebe šíleně zamilovaní. Nemůžou se jeden druhého dočkat a chtějí se pořád milovat. Pak přichází nejdůležitější fáze, tou je attachment neboli připoutání. Tehdy vzniká, nebo taky ne, pevné láskyplné pouto, které se opírá především o hluboké přátelství. Partner je především oním „parťákem“. Jenže s tím klesá produkce hormonů, mizí zamilovanost a touha pořád se milovat.

„Jak vztah pokračuje, většinou přichází dvojice o chtíč a přitažlivost. Ale připoutání zůstává,“ tvrdí Spieringsová. Nastává podle ní období, kdy oba partneři chtějí více sexu, ale spolu ho neprovozují. V tu chvíli je potřeba začít na vztahu pracovat a především bojovat se stereotypy a zažívat vzrušení. Nejlépe z dobrodružství.

Pocity při prvním setkání s partnerem či partnerkou, kdy se do nich člověk zamiluje, se podobají pocitům, které člověk zažívá při mírném strachu a vzrušení z adrenalinového dobrodružství. Někomu stačí horor v kině, jiný potřebuje projet horskou dráhu, další skočit s padákem ze čtyř kilometrů nad zemským povrchem.

Kanadští vědci provedli v sedmdesátých letech experimentální výzkum. Nechali přejít dvě skupiny mužů přes most. Jedna šla po bezpečném mostě nad soutěskou, druhá na velmi vratkém s chabým zajištěním. První skupina nezažívala žádný strach, druhá naopak značný. Na konci mostu čekala atraktivní studentka psychologie, která muže zpovídala kvůli fiktivní studii. A nabídla jim také své telefonní číslo kvůli dodatečným otázkám. A kdo jí zavolal? Především muži za vratkým mostem, kteří prožili před setkáním s ní strach. Později i další studie prokázaly, že při strachu a dobrodružství se do těla vylévají podobné hormony jako při zamilovanosti.

Určující míra dobrodružství

To ale neznamená, že je k zajištění fungujícího vztahu potřeba partnera děsit či týrat strachem. Nikoli. Je ale potřeba společně zažívat něco nového a dobrodružného. Míra dobrodružnosti záleží na psychické a fyzické síle obou jedinců.

„Jsme stvoření milující zvyky a návyky, jakmile se nám něco líbí, upneme se k tomu, to se také týká rande s partnerem. Často chodíme do stejné restaurace, do stejného kina, do stejného parku, na stejné výlety. Ale změna trasy procházky, vyhledávání nových restaurací a nové aktivity jsou činnosti, které vytvářejí pocit vzrušení a hlavně zvyšují přitažlivost ke stálému partnerovi,“ tvrdí doktorka Spieringsová.

Dvojicím ve své poradně doporučuje, aby si oba partneři vytvořili seznam deseti aktivit, které by chtěli zkusit se svým protějškem.

„Poblouznění je přirozený způsob, který dává dvojice dohromady, ale jakmile spolu žijí, tvoří si pouto a pocit poblouzení není už důležitý. Tento pocit může dvojice znova získat, ale vyžaduje to práci a úsilí,“ tvrdí Spieringsová.