Při krádeži totiž takto nemocní lidé prožívají psychické napětí před samotnou krádeží, při ní a psychické uvolnění po ní. Což je velmi podobné prožitkům před a po jídle, či před a po sexu.

Podle psychologa Stantona Samenowa si tímto chováním ženy často nahrazují nedostatek pozornosti od svého partnera a muži zase nedostatečné sexuální uspokojení či nedostatečné ocenění ze strany partnerky, přátel či spolupracovníků.

Krádeže tak lze nazývat tzv. kleptomanovým orgasmem - pocitem maximálního uspokojení spjatého s dočasným uvolněním. Bohužel opravdu jen dočasným, jelikož velmi záhy na řadu přichází výčitky a stud.

Kleptomanií trpí pouhé 1 % všech zlodějů, a to nejčastěji žen. Ze statistik vyplývá, že 65 % pacientů s kleptomanií mělo v minulosti potíže s bulimií. Výjimečné nejsou ani depresivní či úzkostné stavy.

Zajímavé je, že touto nemocí trpí dost často bohatí lidé, kteří tak rozhodně nečiní z důvodu potřebnosti, ale spíše z pouhé nudy a touhy po dobrodružství.

Léčba choroby je velmi složitá, jelikož u těchto lidí nefunguje léčba ostudou, společenským znemožněním či soudním řízením, jako je tomu u běžných zlodějů. Kleptoman potřebuje pomoc odborníků. Přesto je malá naděje, že se choroby navždy zbaví.

Fáze, jimiž procházejí nemocní kleptomanií
1. Nemocný má pocit, že má vše pod kontrolou a krádeže vnímá jako nevinnou hru.
2. Množství kradených věcí se začíná viditelně navyšovat. Požitek z krádeží už nebývá takový, naopak roste riziko odhalení. Nemocní jsou méně opatrní a začínají krást dražší věci.
3. V nejzávažnější fázi nemocný krade doslova vše, na co přijde, a to i svým nejbližším.

Pokud se objeví drobné krádeže u dětí, pak se může jednat o upozornění na sebe či zvýšení kreditu u svých spolužáků, nebo o vzbuzování pozornosti u svých zaneprázdněných rodičů.