Sám nemám na tenhle sypký materiál z dětství dvakráte pozitivní vzpomínky. Sousedovic kluk mi ho hrst umístil dobře mířenou smečí přímo do očí. Dodnes ho nemám rád a tenhle bezděčný sportovní výkon ho odsoudil navždy do kolonky pitomců v mé soukromé kartotéce. Pravda, následná léta ukázala, že ona hrst písku byla ještě asi to lepší, co se od něj dalo čekat.

V dosahu bydliště máme dvě pískoviště, padající do úvahy. Vlastně tři, ale na tom nejbližším se po setmění skupí partičky krajně podezřelé mládeže, takže ho z bezpečnostních důvodů přehlížíme.

I vypravil jsem se s naší malou na to vzdálenější, zatímco manželka se snažila přivydělat si pár žluťásků, a že jich není mnoho, v "lukrativním" oboru zdravotnictví.

Hračky, bábovičky a rozličné dětské náčiní je velkým lákadlem. Tedy, aby nedošlo k mýlce - jde o bábovičky druhých dětí, samozřejmě. Ty vlastní jsou ignorovány. Dopotáceli jsme se do vyhrazeného prostoru Alžbětčinou nejistou, ale o to zarputilejší chůzí (s mírnou výpomocí).

Stačilo deset minut a oním doočním aktem se navěky zdiskreditovala hned u tří holčiček - nestačil jsem včas zareagovat. Víte, není v tom zlý úmysl, jenže když už držíte v dlaničkách tak šikovná zrnka, co s tím, že. E lá hop. A spolubábovičkářka vříská a má písek všade.

S omluvou jsem se vzdálili na houpačku a skluzavku. Báječná záležitost! Houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Občas nechápu, kde ti skvrňďové tu energii berou. Dospělák už sotva supí, ale spokojený potomek, jak se zdá, se teprve dostává do nálady. Funguje nejspíš na velmi kvalitní alkalické baterie. Králíček Duracell hadr.

Po sportovní vložce (především co se mé maličkosti houpadláře týče) jsem se vrhli do pískoviště podruhé. Asi čtyřletý chlapeček si nechal ochotně hračky, lopatičku, hrabičky a tak dále sebrat řka, že brzo se mu narodí bratříček a stejně mu všechny hračky sebere. Tomu říkám pragmatický přístup. Říkal to dost zklamaně, ale ne zle.

Já jsem, pokud legenda mé maminky nelže, vyměnil kočárek s bratrem sousedovi za pytlík bonbónů. Takový jsem byl. Možné to je. Dnes se ale máme rádi jak se patří, epizoda s ochotným poskytnutím k "adopci" byla zapomenuta.

Domů jsme si přinesli za oblečením, ve vlasech a všelikde jinde asi kilo písku. Nebylo to jen tak. Za ukrutného šprajcu a vřískotu jsem Alžbětku dopravil do patřičné vzdálenosti zapomnění (tzn. aby nebylo pískoviště v dohledu) jen horko těžko.. Vztekloun jeden.

Ale řeknu vám, ta naše zubajda (vypadá legračně, s dvěma zoubky, šmudla) mě stále, i po 13 měsících, nepřestává naplňovat dojmem, že je to zázrak a paráda a krása, ač záhul, ale vem to čert. Bábovičky, jo, jo. To je život..