Prostě bude tím nejlepším rodičem v místní kupě galaxií. Pak tudíž nebude divu, že dítko ovládne ve čtyřech letech plynně pět jazyků a k tomu za čas i první místo ATP či alespoň britské hitparády. Čímž své rodiče v důchodcovském věku navíc bohatě finančně zajistí, když už měli celý život holý zadek!

Musím si vypsat deset věcí, které jsem obdivoval v dětství na svém otci. Dělali ho v mých dychtivých očích pravým hrdinou, jehož hned tak něco nezaskočí a poradí si v každé situaci!

Nepálily ho feferonky! Vlastně pálily, jak jsem jednou zjistil, když na můj obdivný dotaz "tati, tebe to nepálí?" odpověděl "to víš, že pálí". Moje zbožná úcta nabobtnala do astronomických rozměrů!

Rozkrájel si syrečky na kostičky, vydatně opepřil, posypal červenou paprikou a rozvážně je napichoval na špičku nože a pojídal. Fascinovalo mě to stejně, jako když pradědeček dělal totéž s krajícem chleba (bez pepře i soli). Ten ale neměl zuby.

V létě měl při řízení našeho "embéčka" stažené okénko, pravou rukou držel volant a levou světácky bubnoval na střechu. Zkoušel jsem to po něm, ale neměl jsem tehdy tu správnou délku ruky.

Skvěle vycvičil našeho německého ovčáka. Chodil s ním každý týden na cvičák. Stačilo, aby udělal z rukou kruh a řekl hop a Rexa kruh proskočil. Zrovna tak stačilo ruku předpažit či ohnout záda. Věrný pes se přes ně v mžiku na povel přenesl. Útok po příkazu "šupák, trhej!" byl samozřejmostí. Měli jsme nejvychovanějšího psa!

Dokázal smrkat bez kapesníku. Prst si přiložil na jednu dírku a druhou v předklonu vyfrkl. To bylo chlapácké! Zkoušel jsem to po něm, ale moc se mi to nevedlo.

Měl krásný knír! Za celé mé dětství ho oholil snad jen jednou a pak to ani nebyl on. U nás se říkalo "chlap, co nemá knír, není správný chlap"! Proto jsem otce tak obdivoval a sousedem, tatínkem mého tehdejšího nejlepšího kamaráda, tolik pohrdal - nikdy neměl ani chloupek!

Plaval ukázkově motýlka. Fyzicky snad ten nejnáročnější styl. Žádný z otců mých kamarádů ho nikdy neplaval. Jen můj táta. Několikrát jsem se pokusil ho před kluky napodobit, ale pokaždé jsem se skoro utopil.

 Zvedl mě jednou rukou, když jsem se na ní zavěsil. A vydržel tak dlouho! To uměl i maminky bratr, můj strýc, ale od otce to bylo přeci jen lepší.

Smažil nejlepší topinky na světě. Bez diskuse. Takové se mamince, promiň, mami, nikdy nemohly povést. Dělala je nepříliš ráda, nemaje v oblibě prskající olej. Ještě jednou kuchyň - mistrovsky ovládal vaření z ničeho. Ze zdánlivě prázdné ledničky vydoloval vždy dost na to, aby ukuchtil velmi chutný a pohledný mišmaš! Nestačil jsem se divit, jak a z čeho to mohl dokázat. 

To bychom měli. Stačí se držet tohoto desatera a titul otec roku mám zajištěn.

Syrečky a feferonky bych zvládl, s bubnováním do embéčka to bude horší. Nemám ani řidičák a s mým krajně nepraktickým odporem k řízení se to hned tak nezmění.

Naše fenka shih-tzu, rozmazlený, žárlivý gaučák, má do trhání šupáků hodně daleko. Sejde po svých sotva schody a jakmile zašustíte obalem od jídla je vaše.

Smrkání bez kapesníku mi dodnes nejde. Po operaci nosních dutin už to není ono, nemluvě o tom, že naše Alžbětka nebude zřejmě chovat úctu ke stejným aktům jako chlapečci. Tenhle bod mohu hned škrtnout.

S knírem to také není žádná sláva, bratr se holí od patnácti, ale mě to i ve třiceti stačí jednou týdně. Jsem spíše po mamince.

Motýlka zvládám stejně špatně jako před lety, navíc se do vody dokopu rok od roku řidčeji, obvykle tak jednou za léto a to jsem spokojený s pár tempy kraulem. Stejné je to i ze zimním bruslením. Jak já kdysi skvěle a rád bruslil!

Zvednutí rukou asi zvládnu, vaření mi moc nejde, ale o to lepší je to ve studené kuchyni, obložené mísy a tak podobně, alespoň to jsem podědil. Ne tak topinky, ty raději nechávám na mé předrahé polovičce, umí je skoro jako táta.

Jak se tedy zdá - střídavě oblačno. A i kdybych se přetrhl, beztak těžko vyloučím, že za šestnáct let si naše drahá dcerka zapálí svou první cigaretu či něco vydatnějšího a řekne: "ty vole, můj fotřík, to je děsnej vůl"!