Jasně, že to bude (zase) o hokeji. Nespletli jste si rubriku. O tom smutku velkém jako středně velká galaxie. Tyhle řádky píši ještě před finále, takže vy už jste moudřejší, co se medailí týče. Jenže - koho to zajímá, když ti naši hoši už jsou doma a nemají ani bramborovou. Už vás to po víkendu ale možná tolik nebolí, to rozčarování a smutek, sakra! Už jsem si chystal národní hrdost číslo jedna a prsk. "Blbej pavouk", vyřazovací, ech!...

Ostatně, mám pocit, že hokejové šampionáty, narozdíl od fotbalu, zajímají čím dál více i ženy. Alespoň ta má se těší na každý zápas a prožívá každou šanci, div si nehty nekouše. Když vyhrávají její favorité (tedy naši), jsou to bozi a dalo se to čekat, když prohrávají, jsou to pitomci a dalo se to čekat.

Bohužel, byli jsme ochuzeni o možnost zabékat si při semifinále a finále. Ať se snažím sebevíc, nějaké Švédsko - Kanada, to mě nerajcuje (sorry, tři korunky a javorový liste). Slováci už též udělali zlatému kovu pápá, inu tak.

Brankář chytá jak o život, Jarda se činí o 107 a stačí pár chvilek a pšššš. Prd, prd, prd. No nic, život jde dál, plíny kvůli tomu levnější nebudou, ale ani z práce mě snad nevyhodí. Ještě že jsem si nepronajal na rok "skybox" v Sazka aréně, uff, to jsem si oddychl...

Druhá věc, beroucí mě u srdce, nemající z hokejem lautr co dělat, je vůně. Vůně mimča. A času. Často se mi stává, že mě praští přes nos závan čehosi. Víte, to není určitá konkrétní vůně. Po broskvích, pistáciích, dřevu nebo tak. Je to méně konkrétní, ale silné. Nejsilnější. Jakoby se onen závan vázal přímo k určité chvíli, k určitému úseku života. Mžiku někde v prachu minulosti, zařazeném v kartotéce mozku právě s onou příchutí. Přívůní.

Jdu po ulici a áááá. Sakra, sakra, kde to, kdy to, tohle znám, tohle... Nebylo to, jak jsme s tátou seděli na chalupě na zahradě? Nebo na brontících na Buchlově nebo snad voňavý stromeček, houpající se na zrcátku našeho stařičkého embéčka?

Je to pomíjivé a trvalé zároveň. Nikdy si nevybavím, co to, kdy to, ale cítím, jak to vonní, jak čas vonní, jak uběhlé hodiny, dny, roky mají svoje specifické aroma.

S Alžbětkou je to jiná. Ta voní po miminku, po vlastním miminku. Ani to se nedá zaměnit, jak by mohlo. Jen to vaše, vaše mimčo tak krásně vonní. Kůže, vlasy... (Když se zrovna brutálně nepotento, no.. Ale co... Každý jsme to absolvovali, no bóže.)

He? Jsem si trochu začichal v minulosti no, abych zapomněl na ty nevydařené nájezdy, abych ucítil něco příjemného. Hobliny, trávu, chleba se salámem v alobalu, na školním pochoďáku, jak ho balil táta. Tvarohová, kakaová buchta, co dělala máma. Joj! Góól.