Sociologové udělali nedávno průzkum v různých zemích. Ptali se lidí, jestli si myslí, že každá žena musí porodit dítě, aby se naplnilo její celoživotní poslání? Odpovědi vypadaly pochopitelně jinak v Bulharsku a jinak třeba v Nizozemsku. U laiků snadno vzbudily dojem, jako by se jednalo o názory lidí, kteří pocházejí z různých planet.

Více než osmdesát procent Bulharů považuje mateřský pud za téměř povinný. Nizozemci si to myslí sotva v šesti procentech případů. A jak dopadl výzkum v České republice? Necelá třetina obyvatel preferuje mateřství jako nezbytnou součást života ženy. Dvě třetiny připouštějí i jiný žebříček životních hodnot.

Často mívám pocit, že se v těch diskusích srovnávají jablka s hruškami. Italové mají jedno hezké přísloví - Při zhasnutém světle se jeví všechny ženy stejně. Perfekcionalisté však k tomu dodávají, že tma by musela být absolutní. A hlavně by se nesměly brát v úvahu povahové rozdíly.

Před několika lety jsem se seznámil s výsledky výzkumu britské socioložky Catherine Hakimové. Tvrdí, že každá žena je trochu jiná, v zásadě však všechny rozděluje do tří skupin.

Rodinné typy

Do té první počítá ženy, které považují rodinu a domácnost za naprostou životní prioritu. Jsou to typické maminky. Práce v domácnosti je baví a péči o děti považují za své hlavní poslání. Pokud chodí do zaměstnání, berou ho pouze jako nutnou aktivitu, díky níž podporují rodinný rozpočet. Ale v podstatě ji chápou jen jako nouzové řešení. V populaci tvoří asi dvacet procent.

Kariéristky a generální ředitelky

Druhá skupina žen se od té první liší jako noc a den. Jde o ženy zaměřené na zaměstnání a kariéru. Logicky. Jejich povahové vlastnosti je často předurčují k vedoucím funkcím. Jejich mužský partner často přebírá většinu rodinných povinností. Podařilo se jim převrátit naruby tradiční rodinné role. Taková se jeví asi každá pátá příslušnice něžnějšího pohlaví.

Důležité je, abychom si uvědomili, že dámy z první ani druhé skupiny nelze považovat za lepší nebo za horší. Jsou zkrátka jiné. A co je snad vůbec nejdůležitější, každý muž by si měl uvědomit, co chce a co mu vyhovuje. Jestli touží mít doma hodnou maminku, nebo ho bude víc bavit život s přísnou ředitelkou.

Možná se budete divit, ale mužů vyžadujících raději ředitelku pozvolna přibývá. Navíc se i v takových vztazích ukazuje, jak důležitá bývá podpora partnera. Když zapátráte v soukromí řady úspěšných žen, nejednou v něm najdete skromného muže bez mindráku.

Jejich typickým představitelem byl pan Denis Thatcher. Vždycky stál nenápadně a spíše v pozadí za svou ženou Margaretou. Podle politických komentátorů bylo prý nejdůležitější, že jí ve funkci premiérky Velké Británie nikdy neukradl její show.

Přizpůsobivé ženy

Nejvíce příslušnic slabšího pohlaví (asi šedesát procent) nepatří do první ani druhé skupiny. Tvoří seskupení třetí. To najdeme někde mezi těmito krajními polohami. Jde o jakýsi přechod mezi ženami domácími a ženami kariérními. Pro dámy z tohoto seskupení je příznačné, že se dokážou docela dobře přizpůsobit vzniklé situaci.

Největší problém spočívá v tom, že si ženy z jednotlivých skupin vzájemně moc nerozumějí. Někdy svým rodinným nebo kariérním zaměřením vzájemně pohrdají. Označují se za slepice nebo naopak za chladné sobecké kariéristky.

Ani manželé však často nechápou, o co tu jde. Nevědí, že by to rozdělení do tří skupin měli brát v úvahu při výběru své celoživotní družky. A když si špatně vyberou, můžou si stěžovat jen sami sobě a své nevědomosti.