A prašivka tedy rozhodně ne! Některé prašivky tedy mají něco do sebe, neříkám. (Některé muchomůrky, to je radost pohledět, že.) Naše dcera je ale, řekl bych, spíše Liška (podšitá). Ostatně, když jsem v dětství s otcem chodíval po čtvrté ranní na chalupě za Čáslaví na houby, bylo lišek poměrně dost. Ne přímo mraky, ale tu a tam pokaždé. Teď na pořádnou, oranžovoučkou nenarazíte, jak je houbařská sezóna dlouhá. Vy možná ano, ale v lesích, kde já obvykle sunu v létě nohu před nohu - ani pink.

Tenkrát mě ty houbové lovy přišly beztak nějak voňavější, působivější. Místečka plná pančáků a sameťáčků. Náruč nestačila, abych to pobral a dopravil k tatínkovi do košíku. Ten pečlivě očistil nožičky, joj! Dneska? Pche, škoda mluvit. Asi neznám ty správné plácky, je méně hub, nebo to dělala ta menší náruč... Se čtvrtou ranní to ostatně už také není tak romantické. Už by asi nestačilo otcovo poklepání na mé rameno s dotazem, zda trvám na přání jít s ním. (Následovalo nadšené vyskočení z postele, což dnes, ehm, ehm... No...) Ani táta už není ten jura, co před dvacetipěti lety býval, jasně že jo (ne). (Mám tě moc rád, tati!)

Doufám, že budu moci za pár let zasvětit do pohody houbařství i svou dceru...

Tak po vzpomínkové mykologické odbočce zpět k šikovnosti našeho ročního drobečka. Houba, jo. Jen v posledních dnech nasála (a překvapila) několika dovednostmi, o nichž jsme neměli tušení (novinky, novinky). S manželčinou pinzetkou na kontaktní čočky a čočkovníky (říkám těm dvěma šroubovacím bazénkům na čočky čočkovníky, co?) soustředěně demonstrovala aplikaci. Několikrát zabouchala do futrálků a jala se sunout pinzetku s imaginární čočkou manželce k oku, a repete a k druhému!

Pak už mě ani nepřekvapilo, když vyštrachala zpoza hifi soupravy veliká sluchátka a snažila se jejich jack zasunout přesně tam, kam v zesilovači patří. (Prstíčky ještě nejsou tak úplně sehrané, ale zbývají milimetry.) Šňůru od vysavače do zásuvky (jasně, že v nich máme bezpečnostní krytky). Lžičku s kaší mě do úst a tak dále. (Ráda nás krmí.)

Fakt, že se urputně snaží otočit v kuchyni s čudly plynového sporáku, ten už tak legrační není. (Museli jsme zahradit přístupové cesty.) Fretka jedna.

Po Velikonocích též opustily první příčku Alžbětčiny pohádkoparády skvělé, ale už hodně okoukané Příběhy včelích medvídků (- několikráte jsem je v Deníku zmiňoval, broukám si úžasné Skoumalovy písničky se slovy Zdeňka Svěráka kudy chodím). Nahradila je videokazeta Pingu! (Pamatuji si, jak jsme byli z každého dílu s klukama na intru nadšení, jak malí Jardové, neustále jsme napodobovali srandovní mumlání formelínových tučnáků. Uadžagbdv, edukundfnz. Díl s ledním hokejem byl obzvláště vypečený, tůůů-tůůůů.) Pingu! Jojo. Toho s manželkou milujeme, ale skoro jsme zapomněli, že tuhle pásku máme. Alžbětku ostatně doteď nechávala chladnou. Je mi jasné, že čučení do obrazovky není zrovna z nejvhodnějších rozptýlení ročního prcka, ale s Pingu a Medvídky to zasejc jóó, ohohó. Beztak se té bedně nevyhne, nesnažíme se mermomocí dělat, že neexistuje.

Takže tak, tolik, co se posledních dní, prvních v druhém roce života naší dcerky, týče. Nevšední všednosti!