Tentokrát vchod do nevelké cukrárny tarasily tři ženštiny - evidentně kamarádky jedné z prodavaček, která tu s nimi dlela v družném hovoru. Když jsem kolem nich pasírovala své neéterické tělíčko, vrhly po mně nevraživým pohledem. U pultu se otáčela druhá prodavačka a třetí rovnala zákusky ve vitrínách. Soudíc, že tato činnost není nijak náročná, jsem "rovnačku" oslovila: "Prosím vás, neměli byste nějaké zákusky ještě nenaporcované, vcelku?"

Prodavačka na mě pohlédla jako na jedince uprchlého z blázince. "No to teda neměli! To si musíte vobjednat předem. Pche - zákusky vcelku, a v pátek!" štěkla a významně pohlédla na svou kolegyni u pultu.

"No tak - mně by stačilo, kdybyste měli vod dvou druhů po dvaceti kouscích. Třeba tady - dvacet štafetek," zažadonila jsem smírně.

"Dvacet jo? To teda nevim. Budu se muset podívat," protáhla dáma obličej, neboť ji čekalo pět kroků směrem k lednici. Měla jsem štěstí, štafetky byly a prodavačka je začala rovnat do krabice, brblajíc cosi o pátečních otravech.

Mezitím do obchodu vkročila malá, rozpačitá ženuška, sledovala ceny zákusků a cosi si psala na papírek. Když na ni došla řada, nesměle pípla: "Prosím vás, já tu byla asi před čtvrt hodinou - tady mám sepsané, co jsem všechno nakoupila. Až doma jsem zjistila, že jste mi - určitě nechtěně - namarkovali o dost peněz navíc. Můžete to zkontrolovat?"

Prodavačka u pultu, která se do té doby netvářila nijak lidumilně, teď koukala jako deset čertů. To už se k ní přidala i moje "rovnačka" a společně vrhly po malé ženušce takový pohled, že už jen chybělo, aby vycenily upíří špičáky. "Rovnačce" jsem však její pohledovou exhibici přerušila žádostí o dvacet ořechových kostek. Dáma při představě dalších pěti kroků k lednici zavrčela jako vlk, ale přece jen odešla splnit zadaný úkol.

Pultová prodavačka podle podávaného seznamu neochotně přepočítala cenu nákupu. "No jo, nehraje to vo třicet korun. Ale to není možný - určitě ste kupovala eště něco dalšího. Jak mám věřit nějakýmu kusu papíru? Kde máte paragon?!" štěkla po zákaznici.

"Žádný jste mi nedali!"

"To si, milá dámo, musíte vo něj říct!"

"Opravdu? Já myslím, že ve slušném obchodě je paragon samozřejmostí i bez říkání!" naštvala se tentokrát zákaznice. "A jestli se vám to nelíbí, já vám pro ty zákusky skočím - mám je ještě nevybalené!"

Obdivovala jsem odvahu té drobné paní. Zatímco ona statečně bojovala o svá práva, já a ostatní zákazníci jen zbaběle přihlíželi. Někteří se dokonce kabonili a dávali reklamující paní najevo, jak moc je svým jednáním zdržuje a otravuje. Zbaběle jsme mlčeli i tehdy, když jí prodavačky peníze přece jen vrátily, ale nahlas - ještě než paní opustila obchod - k sobě pronesly: "Kráva jedna! Co si myslí? Že tady snad šidíme?!"

Rychle jsem zaplatila svých čtyřicet kousků, abych prodavačky nepodráždila ještě víc, protáhla jsem se kolem žvanícího hloučku bab a uháněla domů. Tam jsem krabici otevřela a ... smálo se z ní na mě dvacet štafetek, ale jen OSMNÁCT ořechových kostek!

Tady bych zase měla skončit, pointa je dokonána a vy si asi řeknete: "No jo, klasika s neschopnými prodavačkami, to známe!" a vybavíte si nespočet podobných příhod, které jste zažili sami. A právě to množství podobných zážitků nutí k zamyšlení. Proč je tolik neochotných, otrávených a nepříjemných prodavaček? Proč jsme my - zákazníci, stále ještě tak málo sebevědomí, neprůbojní a ustrašení?

Napadá mě, že odpovědí by mohlo být jediné slovo: NEPROFESIONALITA. Jistě - prodavačka je jen člověk, navíc nijak královsky zaplacený, má právo na "své dny". Ale nemá právo svými náladami a pocity otravovat ostatní. Může mít tisíc důvodů k nespokojenosti a blbé náladě, ale jako správný profesionál by je při práci měla všechny potlačit.

Zaměstnavatel takové neprofesionální prodavačky asi taky nebude žádný profík. Kdyby byl, ohlídal by si své zaměstnance, věděl by, jak pracují, jak se chovají k zákazníkům, a patřičně je za to pochválil, odměnil, případně pokáral a potrestal. Jenže... to by bylo moc práce. Jednodušší je přece nestarat se o zbytečnosti, že? Jednodušší, ale neprofesionální!

Ale proč mluvit jen o prodavačkách. S podobnou neprofesionalitou se setkávám na poště, na úřadech, na dráze - prostě všude tam, kde vzniká vztah zákazník - prodejce nebo zájemce o službu - poskytovatel služby. Ani v roli zákazníků a zájemců nejsme zrovna profesionální. Já tedy určitě neumím čelit nerudné prodavačce nebo neomalenému úředníkovi. Buď odejdu jako zpráskaný pes a pak zpětně a marně doma zuřím a vybíjím si zlost na svých bližních, nebo se na místě rozvzteklím a nedojednám stejně nic... A jak jste na tom vy?

Snad až si jednou vezmeme k srdci slova staré písničky "...co děláš, to dělej rád...", nebo se alespoň naučíme jednat tak, aby to vypadalo, že práci děláme rádi, pak zavládne idyla!