S tatínkem to může být ještě problematičtější. Jedno staré latinské přísloví říká: „Otec je vždy nejistý.“ Pesimističtí sociologové tvrdí, že téměř každý desátý člověk není potomkem svého otce. A nikdo o tom neví. Pouze matka zná to tajemství.

Někdy si ani ona není jistá, kdo tatínkem vlastně je. Naštěstí po tom nikdo nepátrá. Ať se bojovníci za emancipaci zlobí sebevíce, mezi mateřstvím a otcovstvím je podstatný rozdíl. Muž vyprodukuje stamilióny spermií a může zplodit tisíce potomků. Předání několika kapek semenné tekutiny ho stojí jen minimální úsilí.

Žena vyprodukuje za celý život asi 300 vajíček a více než 12 až 15 dětí neporodí. Do potomka investuje mnohem více energie a úsilí. Žádný muž za ni neabsolvuje devět měsíců těhotenství, porod ani kojení. Nemluvě o tom, že i starost o děti a jejich výchova padá obvykle z větší části na její hlavu.

Moderní medicínské technologie, včetně asistované reprodukce, tyto rozdíly ještě znásobily. Muž se může stát otcem řadu let po své smrti. A není důvod, proč by zmrazené spermie pradědečka nemohly být o století později použity k oplodnění pravnučky. Dítě by potom bylo prastrýcem své matky a bratrem vlastního dědečka.

Kardinální otázkou zůstává, zda má v rodině převažovat biologické a genetické pouto nad poutem společenským. Jinak řečeno: je otcem dítěte ten muž, jehož spermie oplodnila vajíčko matky? Nebo spíše ten, který se o dítě stará, vychovává ho a v neposlední řadě na to všechno ekonomicky přispívá?

Evropská unie vytvořila problém

Lékaři dnes dokážou díky moderním technologiím řešit situace, kdy bývá neplodný jeden z partnerů, případně i oba. Dárcovství ženského vajíčka se provádí sotva dvacet let. Dárcovství spermií je výkon běžný už od poloviny minulého století. Z mnoha tisíců dětí, které se narodily díky semenu anonymního dárce, jich velká většina o této skutečnosti vůbec neví.

U nás se tento výkon provádí pouze u sezdaných manželských párů a manžel při něm písemně potvrzuje své otcovství. Většinou se snadno smíří s tím, že není biologické, ale pouze sociální a společenské.

Evropská unie přišla se základním problémem: má zůstat dárcovství spermatu a vajíčka anonymní? Stejně jako náhradní mateřství? Nebo mohou sociální rodiče, eventuálně samotné dítě, znát identitu lidí, kteří se na uvedených aktech podílejí?

Tento problém vytvářejí moderní civilizace. Ve většině přírodních národů neexistuje. Téměř všichni čeští odborníci na asistovanou reprodukci tvrdí, že zrušení anonymního dárcovství zárodečných buněk bude znamenat konec umělého oplodnění. Neznají totiž žádného dárce, který by byl ochotný zveřejnit svou identitu a vystavil se tak možným sporům o určení otcovství v budoucnosti. Včetně sporů majetkových a finančních, které by z toho mohly vyplývat.