...a mám ne úplně zřídka stavy, kdy visí ve vzduchu, zda-li jsem pěkný pitomec (pěkný?, ehm, ehm...) nebo ve mně dřímá kus génia (prozatím zjevně tvrdě spícího génia, budíííček, ochrapo!)? Ne že by se nedalo bez rozřešení tohoto dilematu dost dobře žít. Dá.

Leze to na mě, tyhle trapně dumavé stavy hlavně tehdy, když se něco vymkne, zašprajcne. Něco jsem plácl, udělal, prostě se choval jako pitomec. Já se choval jako pitomec? Ale jo, občas jsem pěkně otravnej chlap, nejsem výjimka. Pak sedím a hryžu se - jsem tím, za koho se vydávám? Je manželka tou, kterou jsem si bral? 

He. Taky ze mě nedostanete všechno, to víte, že ne. Změnil jsem se za ten rok otcovství? Zblbnul jsem? Jsem stále tím nadšeným, unešeným, samou rozkoší vykolejeným, čerstvým otcem? Miluji stále svou vyvolenou do roztrhání těla?  A co řev, hádky, urážky, nenávist, vytočenost, totální nechuť a rozčarování? Chce se mi občas praštit s dveřmi, až to ve futrech zaduní? (Duní kovová futra?...) (Dveře používá k mlácení spíše má polovička, pravda, v tom mám co dohánět. Děsně mě s tím štve, ale každý to řešíme jinak - já přestanu mluvit, na dost dlouho.. Taky nic moc.)

Takže? To byste rádi věděli, he?

Těžko to mohu sám posoudit, že. Génius? Géniem nejsem, toho bych si za těch třicet let musel někdy všimnout. Takových povšimnutí ovšem nebylo mnoho. Lépe řečeno ani jedno. Asi v patnácti jsem uhádl dvanáct po sobě jdoucích karet a byl si jist, že jsem jasnozřivec, ale už se to nikdy neopakovalo. Tuhle variantu tedy můžeme spláchnout do záchodu (pá-pá). Plakat nebudu.

Pitomec? No... Pravda, jsou občas chvilky, je jich mnohem víc než těch geniálních (čili mnohem více než žádná, což je asi deset denně), kdy bych si nějakou tu pěsťovku rád vyšil. Ale násilí se mi příčí, tak jsem to nikdy neudělal, občas se tak maximálně jemně přiožeru a ani to mi moc nejde. Ne, rád bych tu odkryl pravdu pravdoucí a kál se, sypal si popel na hlavu. (Nemám po ruce, tady v paneláku, dost popela, bohužel... Jedině pytel keksů pro psa.)

Mno, ale pitomcem se stejně necítím. Měl bych? Asi nakonec tudíž budu úplně obyčejný chlapík. Eventuelně ženská. Prý jsem ženská v chlapském těle, říkají mnozí. Ne že bych se chystal na operaci, že by Alžbětka měla dvě maminky. Takhle ne. Jsem jen jaksi blíže tomu vyměklejšímu konci stupnice chlapáctví. Už jsem to mnohokrát zmiňoval, vím. Tak znovu: jestli je Arnold desítka a Michael Jackson nula, tak jsem někde kolem čtyřky, řekl bych.

Ostatně za ten rok s Alžbětkou jsem pochopil, že coby chlap mám "povoleno" veřejně něžnit odsud potud. Jak se rozplývám moc, spoustě lidem to vadí, prostě se to asi nesluší. Musím se mírnit. Být vážnější a nebroukat si cestou do práce melodii z Teletubbies. Himl hergot, hrom do police, fuj tajbl, tisíc stonožek a dvanáct rohožek, podělanej svět! (Už jsem to vykompenzoval?)

Ale co jsem to vlastně...? Jo! Takže: ne, nejsem 24hodin v pohodě. Nejsem úchvatně báječný a ideální otec, manžel, člověk. Neomylný, dokonalý, vždy dobře naladěný. Pche! Mám po onom roce o dost opotřebovanější nervstvo (asi o 28% (- o 30% pevnější vlasy, vow!)), snadněji vybuchnu, snadněji se urazím, snadněji urazím.

Prostě to někdy nezvládnu a manželka také ne, co bychom si, že. Občas ty futra zaduní a není to úplně zřídka, nejsme andělíčci. Pro hrubší slovo nechodím daleko i když se to snažím v sobě potlačovat (kurva!). Občas (není to úplně zřídka - asi jednou až dvacetkrát za den) bych jí... , škoda mluvit, každý to zná.. Prostě manželství.

No, suma sumárum se tu snažím vyklopit, že nějaké ty negativní emoce tam jsou, jasně, že jo! Jen je často necpu do Deníku, vlastně nikdy. Asi začnu! Sakra, abych nevypadal jak robot na něžnou náladu.

Nevezmu ale ani o centimetr zpět tvrzení, že stále - i po 365 dnech (dobře: 359 dnech) -  mi každé ráno moje dcera nabízí příležitost uvědomit si zázrak, že tu je. Možná, je to dost pravděpodobné, mě i tohle okouzlení za další rok, dva opustí a prostě to budu brát jak to běží a leží. No co, co. Dcera, no... Dvě ženské v baráku, jej!

Šéf má tři dcery, skoro už plnoleté, dvě z toho dvojčata.  Okouzlení ho už opustilo. Na mé něžnění se jen soucitně usmívá s výrazem - jo, chlapče, však ještě uvidíš, jen si něžni, ty první roky jsou ještě tak nejlepší.... Jo. Jo.