Před pár dny jsme podnikli další pokus uvyknout naše potěšeníčko na "skutečnou" stravu a nikoliv jen pixličky. Ty jí chutnají velmi. Všechny ty zeleninky s králičím, kuřecím, krůtou, ovocné přesnídávky, šťávičky. Všechno ty mrňky nesolené, necukrované, skleněné od našich dvou nejprofláklejších výrobců. Nikoliv nejlevnější, to se rozumí, ale když jde o potomka, raději kupuji ty nejlepší a sáhnu hlouběji bez váhání. Je-li kam.

Prokládáme to jogurty, banánem, jablkem, jen spíše pro zabavení houskou, piškotkem.... I udělala manželka, nadšená z čerstvě opraveného mixéru, polévku z čerstvé zeleninky. Květák, petrželka a tak podobně. Vypadala i voněla báječně. Dokonce i mně, ehm, ehm, chutnala. Kdybych ji trochu dosolil.

A? Ani prd! Jedna, dvě lžičky ohromného ušklíbání a jasné gesto k ukončení procesu. Nevzala si další sousto ani za nic. Nezbylo než opět sáhnout po pixkličce. Tu slupla jak malinu a spokojeně se vrhla tahat za uši naši vše snášející kočku. (Jak se ji pokusí pohladit návštěva, hned má šrám na ruce! Kočku, ne Alžbětku.)

Ani samotné uvařené kousky zeleniny, malinké, samozřejmě, nedopadly o moc lépe, ač přeci jen zaujaly o poznání více. Kousky brambůrek, květáku, mrkvičky skončily ovšem všelikde, jen ne v Alžbětčině bříšku. Je srandovní pozorovat, jak se zaujetím dásničkou žužlá větší kousky potravy. Zuby ještě ne a ne vylézt na světlo světa. (Kamarádky šestiměsíční Filípek už má dva, ale to nic.)

Ráda krmí mě, to zasejc jó. Kousne si  a nabídne mně. Má radost, když se s ní střídám. Hodná to dcera. Nedá mi zhynouti hladem.

Na jogurty si zvykla rychle, na doporučení známé jsme koupili několik osvědčených druhů. To je v pohodě. Pije zásadně ředěné kojenecké, ovocné šťávičky a nad čímkoliv jiným se netváří... Zkoušeli jsme čaj - ani za boha! Jo, jo, pěkně jste si ji rozmazlili, dí postarší kolegyně v práci.

Je to asi o 350% zdravější jídelníček a pitníček, než mám já, který do sebe hodí v poledne dvacet deka rybího, dva rohlíky a je hotovo.

Už se ovšem, náš poklad uvztekaný, krmí sama. Stačilo ukázat. Ještě tam není taková jistota, co se týče přesného zacílení a zaparkování lžičky do garáže (do papulky), ale snaha je veliká! Je vůbec fascinující sledovat, jak báječně svěže a přesně funguje dětský mozeček. Vyslovíte, ukážete, předvedete a - lup, už je to uloženo. To u té mé mozkovny už to trochu skřípe, hlavně s pamětí. Co sem to..., jo, jídelníček.

Zkoušíme to znovu a znovu, nicméně prozatím se zdá, že první narozeniny oslavíme coby pixličková holčička...