Po deseti měsících otcovství jsem před několika dny poprvé zažil opravdový strach o život svého (našeho, samozřejmě) dítěte. Poprvé jsem na několik sekund pocítil hrůzu a reálnou obavu, že právě přicházíme o to nejcennější, čeho se nám dostalo.

Běžný den jako každý jiný, beruška si hrála s CDéčky a MiniDisky, oblíbené to její náčiníčko, lepší než všechny extra vymyšlené hračky. Pečlivě ve chvílích menší rodičovské ostražitosti prstíky povyndavá ona média a precizně je přemisťuje do květináče, trůnícího poblíž. Případně je nabízí psovi k dobrému zažití.

Když jsme jí něžně upozornili, že tohle NE, NE a plácli jí přes ručičku, podívala se psíma očima a začala nabírat. Začala nabírat a to velmi vydatně. Nádech jaký jen může být. Na jeho vrcholu se ovšem neozval hurónský řev, ale ticho, mrtvolné. Myšička se zastavila na horní "hrazdě" a zasekla se s dechem. Což se u dětí stává, ač spíše menších než Alžbětka, ale jen na pár zlomků sekund. Ani po několika nekonečných sekundách, snad třech, pěti, strnulost nebyla vystřídána výdechem! Protože se nám už něco podobného v menší míře, ještě v mezích normálnosti, stalo před pár měsíci, věděli jsme, že je zle.

Náš pokládek byl  bílý, oči jak ze skla, strnulý pohled a naprostá zkamenělost. Manželka ji popadla a mohutně s ní začala třást, bouchat jí do zádíček, hystericky křičet, ať dýchá. Normálně beru vše s odstupem a klidem, nemám rád hysterii. Tady ovšem zlehčování nebylo na místě, i já pochopil, že tohle už není normální situace. Rozklepaně jsem sahal po mobilu, už, už jsem vytáčel číslo Ambulance, ač otázka je, zda by to v podobném případě bylo k něčemu. Někde vzadu v hlavě mi běžela motlitba, ať se mi to, u všech rohatých, všechno jen zdá!

V jeden jediný okamžik zjistíte, jak málo stačí, aby se změnil váš život, jak pár sekund stačí, aby jste přišli o všechno. Já vím, jsem melodramatický, ale vězte, že do smíchu bylo daleko a blíže byla pekelná představa, jak se nešťastný houpu na nejbližším stromě, pokud by se něco stalo...

Když už se zdálo, že těch snad dvacet sekund nikdy neskončí, beruška začala dýchat. Potichoučku, zakouslá do mámina ramene a trvalo snad patnáct minut, než se "odkousla" a začala se smát. Víte, nešlo o nějaké modrání nebo tak, spíše o "bílou strnulost", kdy se všechno zastaví. Všechno.

Ještě jsme zkontrolovali, zda je vše v pořádku, reakce, paměť a tak dále, opravdu jsme se báli. Naštěstí všechno bylo v pohodě. Šlo "jen" o ošklivou zkušenost. Prý se to dětem někdy může stávat, nicméně přeci jen bychom měli zajít na neurologii, říkají zkušení.

Ještě několik dní se mi ta hnusná situace promítala v hlavě. Fujtajbl!