Antropolog Lévi-Strauss prohlásil, že není důvod, proč by zmrazené spermie pradědečka nemohly být o století později použity k oplození pravnučky. Dárcovství a konzervace oplozených vajíček spojené s možností „pronájmu ženské dělohy“ problematizují mateřství ještě více než otcovství: umělé oplodnění umožňuje dítěti mít dva otce, pokroky asistované reprodukce skýtají možnost mít tři matky.

První je dárkyně vajíčka. Druhá ta, která dítě donosí a porodí. Třetí to pak všechno zaplatí a dítě si odnese domů. Možnost pětice rodičů (dva otcové a tři matky) je už silnou kávou jak pro staré latiníky, tak pro sociology, demografy a právníky.

Řada přírodních národů, které neznají nové možnosti asistované reprodukce, si s tím neláme hlavu. Přesto má u nich oplodnění ženy semenem dárce prastarou tradici. Tak třeba u kmene Samoů z Burkina Faso musí mít každá mladá dívka několik let před manželstvím milence, kterého si sama vybere. Dítě narozené z tohoto svazku pak přináší manželovi věnem. Ten ho pokládá za své prvorozené dítě. Pokud má více manželek, zůstává otcem všech dětí, které mají tyto ženy i s jinými muži. Podmínkou ovšem je, aby s nimi měl ještě po narození dítěte pohlavní styk.

V Tibetu se po biologickém otcovství nepátrá

Zajímavé jsou také případy mnohomužství popsané v Tibetu. V chudobných oblastech tamních náhorních rovin může mít i několik bratrů jednu společnou manželku. Otcem všech dětí je nejstarší prvorozený bratr. Ostatní manžele berou jako strýce. Po biologickém otcovství se pochopitelně nepátrá.

Africkým domorodcům by byly k smíchu různé právní systémy evropských zemí. Některé z nich, jako například právo anglické, neuznávají takzvané sociální otcovství. Dárce spermatu si může činit nárok na dítě, nebo může být naopak nucen toto dítě živit. Francouzské právo rozhoduje v duchu Napoleonova kodexu: zákonným otcem dítěte je vždycky manžel matky.

K tomu si můžeme ještě připočítat názor Evropské unie, která se snaží prosadit, že každé dítě má zákonné právo znát své biologické rodiče. Vyplývá to ze snahy znát své genetické informace a etnický původ. Důsledné uplatňování tohoto práva znesnadňuje ochotu dárců a dárkyň zárodečných buněk, kteří z celkem pochopitelných důvodů naopak trvají na zachování své anonymity. Jen některé země, jako například Švédsko, se této anonymity vzdaly. Jiné země v čele s Francií míří opačným směrem. O výjimku ostatně žádala i Česká republika.

Ne nadarmo tedy antropologové vybízejí horlivé právníky k určité zdrženlivosti. Také liberální přístup k umělému oplodnění osamělých a lesbických žen není proti přírodě. Je typické, že výše uvedené primitivní společnosti s tím nemají žádné obtíže.