Mnozí považovali tuto skutečnost za obscénní. Rozčilená byla zejména katolická církev. Michelangelo s nimi už měl své zkušenosti dávno před předvedením fresky na veřejnosti.

Papežův tajemník Biagio de Cesena, když ji poprvé uviděl, sdělil, že „je velice nepatřičné a neslušné malovat tolik nahých lidských těl, která bez jakéhokoli studu vystavují svou nahotu na tak velmi váženém místě“. Domníval se, že by se takové obrazy „lépe hodily do koupelny anebo nějaké vinárny, v žádném případě však do papežské kaple“.

Michelangelo

Michelangelo

FOTO: fotobanka Profimedia

Touto řečí si vysloužil nesmrtelnost - rozčilený Michelangelo ho totiž přimaloval mezi hříšníky v pekle. Jeho rozšklebená postava s oslíma ušima a obrovským hadem omotaným kolem těla a kousajícím jej do genitálií je známá dodnes. Rozzuřený Cesena okamžitě žádal, aby jeho postava byla vymazána. Narazil ale na potíže.

Kompetence v pekle

Cesena sice oslovil papeže Pavla III., aby jeho žádost u drzého umělce podpořil, kladné odezvy se ale nedočkal. Papež odpověděl střízlivě: „Vážený pane Biagio, jistě víte, že mám určité pravomoce a kompetence v nebi i na zemi, v žádném případě se však nevztahují na peklo. Jistě budete natolik shovívavý a chápavý, abyste pochopil, že vás odtud nemohu osvobodit.“

Papežův ironický nadhled nad celou záležitostí byl ovšem výjimkou a pod tlakem okolností trval nakonec jen krátce. Odezvy podobné nebo ještě horší než kardinálovy na Michelangela po odhalení fresky jen pršely. Koncil v Trentu v roce 1564 vydal dokonce nařízení, že necudné partie díla musí být přemalovány. Michelangelo reagoval rozhořčeně: „Ať papež změní svět a já potom namaluju novou fresku.“ Přesto se nakonec podrobil novým úpravám. Genitálie cudně zakryly zástěrky a pruhy látek.

Sex je satan

Gotika i renesance měly k nahým tělům zvláštní vztah - na rozdíl od starověku, který nahotu miloval. Nálezy ve starořímských Pompejích a sousedním Herculaneu, které v roce 79 pohřbila láva ze soptícího Vesuvu, dokládají, že milostné scény na stěnách byly zcela běžné. Někteří historici je pokládají za základ pornografie, která se ovšem stala kulturním pojmem až o mnoho později. Toto slovo bylo poprvé použito v roce 1857 (vzniklo z porné, řeckého výrazu pro děvku, a z grafein, což je zapisování, popis, kresba).

Tizianovu Venuši z Urbina (1538) označil americký spisovatel Mark Twain v 19. století za obscénní.

Tizianovu Venuši z Urbina (1538) označil americký spisovatel Mark Twain v 19. století za obscénní.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Zcela jiný byl středověk. Už od počátku křesťanství bylo tělo považováno za nepřítele duše. Sv. Augustin, který v roce 368 přijal křesťanskou víru, hlásal, že sex je součástí božího trestu za prvotní hřích. Lepší je vyhýbat se ženám vůbec. Mniši žijící v celibátu odmítali všechny tělesné touhy.

Pro obyčejné obyvatelstvo byly od začátku 7. století vydávány tzv. knihy pokání, které obsahovaly pokyny, kdy provozovat sex (ne ve středu, v pátek a v neděli) a jakým způsobem (ne nazí a pouze misionářská pozice). Účelem sexu mělo být pouze plození dětí.

Lidé v té době věřili, že všechny nepatřičnosti v sexu podporují démoni a satani. Právě tato víra stála u zrodu honů na čarodějnice. Nebožačky byly obviňovány z toho, že souložily odporným způsobem s ďáblem, a končily proto na hranici.

Zobrazení ženského těla sloužilo k účelům káravým a charakterizujícím prostopášnost. Křesťan se tak se sexem v této podobě setkával každodenně.

Oblíbená Agáta

Navíc v křesťanství vždy hrála úlohu mučednická smrt a umělci často zdůrazňovali erotický aspekt trápení. Oblíbená byla sv. Agáta, kterou mučili na skřipci a poté jí odřízli ňadra. Rány se jí sice zacelily díky sv. Petrovi, ale stejně byla nakonec usmýkána k smrti na žhavých uhlících smíchaných se střepinami z hliněných nádob.

Édouard Manet vzbudil svou Snídaní v trávě (1863) rozhořčení pařížské veřejnosti - nahá žena ve společnosti oblečených mužů tehdy působila nepatřičně.

Édouard Manet vzbudil svou Snídaní v trávě (1863) rozhořčení pařížské veřejnosti - nahá žena ve společnosti oblečených mužů tehdy působila nepatřičně.

FOTO: fotobanka Profimedia

„Je to ukázka nefalšované pornografie v kostele. Je to ukázka sadomasochismu,“ charakterizoval ztvárnění sv. Agáty britský umělecký historik Edward-Lucie Smith.
Ale poté přišla renesance a byla dokonalá. Přinesla módu tzv. Venuší, kvůli kterým měli kromě Michelangela problémy i jiní umělci.

O Tizianově Venuši z Urbina z roku 1538 prohlásil v 19. století spisovatel Mark Twain: „Člověk vejde do galerie Uffizi a kráčí tou nejnavštěvovanější obrazárnou na světě - a zde, přesně proti zdi, aniž by mu bránil ve výhledu jakýkoli hábit či list, se může kochat, co hrdlo ráčí, tím nejnestoudnějším a nejobscénnějším obrazem, jaký svět vlastní - Tizianovou Venuší.“

Ještě intenzivněji pokračovalo zobrazování nahých těl po Gutenbergově vynálezu a rozšíření knihtisku v 15. a 16. století. Ani církev však nezahálela a její odpor byl stále vehementnější. Příkladem je Boccacciův Dekameron, původně z roku 1371. Jako bestseller byl neustále opisován a šířen. V 15. století jej zvláště nenáviděl Savonarola, převor z florentského kláštera sv. Marka a nejmocnější muž ve Florencii. Nechal dílo spálit spolu s „necudnými tapiseriemi“ a hudebními nástroji. Nad nahotou ale zdaleka nevyhrál.

Šestnáct poloh

Přední mědirytec italské renesance Markus Antonio Raimondi vydal v roce 1524 soubor rytin Sedící Modi čili Šestnáct poloh. Jako vzor mu posloužily malby kopulujících párů od Giulia Romana, chráněnce Raffaela (Raffaello Santi). Ty malíř umístil na stěny Saly di Constantino v samotném Vatikánu. Bohužel, do dnešních dnů se malby nedochovaly. Mohli je vidět pouze papežovi hosté. Něco jiného ale bylo ukázat je veřejnosti.

A právě to Raimondi udělal. Předvedl skutečný sex stejný jako dnes. Jeho kolekce všechny ohromila a byl o ni velký zájem. Podle svědků byly rytiny nacházeny na místech, „kde by to člověk očekával ze všeho nejméně“, především u papežského dvora. Propukl skandál a kardinál Geiberti, papežský cenzor, rozkázal zničit všechny vytištěné kopie a štočky. Zároveň varoval každého pod trestem smrti, aby se neopovážil o jejich dotisk. Raimondiho uvrhli do vězení. Nedopustil se porušení zákona tím, co vyryl, ale tím, komu to zpřístupnil. Málem zavřeli i Romana, ale toho chránil vévoda Federico di Gonzaga z Mantovy.

Film Extase (1932) Gustava Machatého - se stal slavným, protože v něm diváci mohli uvidět nahou herečku Hedy Lamarrovou.

Film Extase (1932) Gustava Machatého - se stal slavným, protože v něm diváci mohli uvidět nahou herečku Hedy Lamarrovou.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

A tak se postupovalo až do 19. století, kdy ve dvacátých a třicátých letech nastoupila fotografie - a zcela převrátila vnímání nahoty.

Nahé tělo je zahalené do umění

V 19. století začaly obrázky nahých žen budit pohoršení. Bylo to pozoruhodné. Už od renesance byla nahota přijímána, dokonce i uctívána. Lidé stáli v úžasu před Botticelliho Zrozením Venuše (1478) či Correggiovou Danaé (1531).

Fotografie však byla úplně jiná - neukazovala svůdnou dokonalost, ale obyčejnou skutečnost. A nic na tom neměnilo ani to, že malíř Paul Delaroche (1797-1856) prohlásil: „Ode dneška je umění mrtvé.“ Všichni zdaleka nebyli tak ohromeni jako on. V Paříži byly první legální akty nazývány „académies“. Byly to údajné studie, ve skutečnosti však šlo o obyčejnou pornografii. A stát podobné praktiky zakazoval.

Vznikaly Společnosti proti zhýralosti a ty pronásledovaly „veškeré prostopášnosti spojené s nahotou“. Vcelku to byla marná snaha - rozvíjel se totiž mezinárodní obchod s obscénními fotografiemi. Pornografie vesele kolovala po celé Evropě i mimo ni. Jak je tedy vidět, vůbec nebyla vynálezem 20. století - od starověku s úspěchem procházela všemi společnostmi, většinou přijímaná, méně odmítaná.

S manželkou i dcerami

I lidé v 19. století se snažili. V roce 1874 značně pobouřila Londýnskou Společnost proti zhýralosti a prostituci skutečnost, že její členové našli na anonymní udání v bytě jistého Henryho Haylera 130 248 nemravných fotografií.

Hayler byl vcelku domácký typ. Fotografoval svou manželku i s oběma dcerami a zabýval se obchodem s fotografiemi již deset let. Nestačil si ani převzít předvolání k soudu a spolu s celou rodinou prostě zmizel.

Akademické fotografické akty z 19. století už představovaly sex jako umění.

Akademické fotografické akty z 19. století už představovaly sex jako umění.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Právní zástupce Společnosti proti nemravnosti a prostituci pan Colette prohlásil: „Je to největší případ, s jakým jsem se kdy setkal.“

K většímu efektu používal Hayler sádrové sloupy v pozadí a nařasená sukna, aby povzbudil zájem o tento druh „umění“. Nebylo to až tak jednoduché. Sloupy se občas zřítily a nahá modelka se ocitla v jakési vápenné kaši, bílá a kašlající.

V té době to bylo vcelku normální a Hayler nepatřil k těm vynalézavějším. Byli lepší vykukové. Jak poznamenal jeden pozorovatel v roce 1861: „Lidé nejen prodávají obscénní fotografie - dělají ještě něco lepšího. Přibalují k nim lupy, aby se člověk mohl kochat mikroskopickými detaily.“

Co viděl majordomus

A konec tohoto století technického pokroku přinesl další objev a zbrusu nový fenomén - film. Kinetoskop Thomase Alvy Edisona, patentovaný v roce 1887, se okamžitě změnil na kukátkový kinematograf (peepshow). V podloubí a v temných uličkách se nabízelo k vidění „Co viděl majordomus“, což byly poněkud naivní sexuální scény, křečovité a nedůvěryhodné. Svíjející se hrdinka a připitomělý milenec nemohli nikoho oklamat. Ale lidé byli i tak fascinováni. Obrázek se přece pohyboval a nechával spoustu místa pro fantazii.

Proto se v téže době zpřísnila cenzura. Každý film byl konfiskován a pečlivě prohlédnut. Pornografie ovšem vítězila nad odsudky lidí i zákony v každé době a žila a bude žít svým vlastním životem. Zvláště po objevu videa. A internetu.