„Nechce se mi do toho,“ vypadlo nečekaně z třicetiletého Matouše na večírku, jímž se loučil se svobodou. Splav se uvolnil po pár panácích v přítomnosti několika nejbližších. On i Linda byli spolužáci většiny přítomných a taky nejbližší kamarádi. O to víc je Matoušova slova překvapila. Byli považováni za ideální pár.

Proč se vlastně bereme?

Možná i byli, jenže spolu už téměř nespali. Touha se kamsi vytratila a stal se z toho zvyk. Proč se tedy berete? Čte v očích kamarádů otázku, kterou si v poslední době klade stále častěji i sám.

„Měli bychom se vzít,“ pronesla před časem Linda a odstartovala tím svatební přípravy. Co taky jiného po devíti letech bezproblémového a vlastně harmonického vztahu. Právě ta věta „měli bychom“ mu pořád zní v uších. Proč ne „chceme se“ vzít. Jenže chtějí?

„S tím za mnou chodí třicátníci, kteří uvízli v přechozených vztazích, nejčastěji,“ připouští psycholožka Jitka Douchová. „Dokázali, co si předsevzali, a k dokonalému štěstí už chybí jen svatba a dítě. Stereotyp, který se do vztahu za ty roky vloudil, však velmi výrazně ovlivnil touhu a sexuální život. Vztah ztratil jiskru a náboj, nemá dynamiku, ale na druhou stranu má jistotu a bezpečí. Vědí, že by si rozuměli, což prověřil čas. Znají své klady i zápory, ale sexuálně je to mrtvé.“

Ideální konstelace, aby se objevil někdo další. V tom okamžiku musíme volit. Mám obětovat něco, o čem vím, že by to fungovalo jen proto, že je to okoukané? Mám se ve třiceti pouštět na tenký led nové lásky? Zahodit vztah prověřený časem jen proto, že nás to spolu v posteli už nebaví? Celoživotní partnerství přece nejde postavit jen na sexu.

„To zcela jistě ne,“ tvrdí Jitka Douchová. „Ladit to musí po všech stránkách, tedy tady, tady i tady,“ ukazuje psycholožka na hlavu, srdce a podbřišek. Všechny tyto tři oblasti by měly být v harmonii. Touha zrazuje dlouhé vztahy jako první. Pokud se tak stane, hlava ani srdce to nezachrání. Řekne-li vám partner, mám tě rád, ale už tě nemiluju, je tam téměř na sto procent někdo jiný, nebo už na někoho jiného myslí. Už jsme do toho neměli jít.

„Potkali jsme se na zaoceánské lodi,“ vypráví osmatřicetiletá Jiřina. „Do ciziny jsem chtěla jet jen na rok, abych si něco vydělala, poznala svět a naučila se jazyky. Nakonec jsme s Radkem cestovali pět let. Byly to nádherné roky plné lásky a dobrodružství, ale pět let mi stačilo, chtěla jsem se vrátit. Radkovi se ještě domů nechtělo. Přesto jel se mnou, dali jsme peníze dohromady, koupili byt a vzali se.  Jenže už to mezi námi nebylo dobré. Dnes máme dvě děti a rozvod na krku,“ dodává Jiřina s tím, kdyby mohla vrátit čas, bez lásky by se už nevdala.

Mezi pátým a sedmým rokem by měl vztah dostat nový impulz.

Ve třiceti znovu na startu

Když pětatřicetiletý Tomáš potkal o pět let mladší Simonu, měl už jedno manželství za sebou. Simony si všiml na recepci ve firmě, kde pracoval. Líbila se mu, ale od počátku ji varoval, že nehledá vážný vztah. „Nevím, co jsem si myslela,“ říká k tomu dnes Simona. „Asi že změní názor,“ dodává. „Nemiluju tě natolik, abych si tě vzal,“ odpověděl na její přímou otázku. To ji zaskočilo. Signály, které vysílal, zřejmě nebrala vážně. „Teď mě necháš? Mám být ve třiceti znovu na startu?“ neudržela se tehdy.

„Hodně se mluví o tikání biologických hodin zejména v souvislosti s třicetiletými ženami,“ říká psycholožka Jitka Douchová. Ale o hodiny podle odbornice ani tak nejde. Spíš o naplňování scénářů, které máme v hlavě, ať už jim říkáme biologické hodiny nebo jinak.

Kolem třicítky začneme toužit něco vytvářet. Dnešní mladé ženy sice nechtějí kopírovat své matky ve smyslu, že se ve dvaceti vdají a začnou rodit děti, ale ten scénář máme v sobě zakódovaný, i když jeho naplnění časově odsouváme. K tomu přispívají tlaky z rodiny i od přátel. Ubývá svobodných a bezdětných kamarádek. Pokud s nimi nedržíme krok, začnou se nám vytrácet. Mají jiné starosti, mění životní styl, přehodnocují hodnoty. Nebo jen nemají čas. V té chvíli nám leckdy dojde, že s partnerem, který odmítá závazky, ztrácíme cenné roky.

V lepším případě se začneme ohlížet po vhodnějším objektu, v horším se ho snažíme přimět, aby svůj postoj změnil. On nakonec možná podlehne.

Scénář pak sice naplníme, ale za jakou cenu? Lze čekat něco pozitivního od vztahu s partnerem, jemuž se do manželství s námi nechce? Co se stane, když muže přinutím, aby si mě vzal?

„To je obrovská chyba, která jednak napovídá mnohé o mém nízkém ženském sebevědomí, a jednak nepřinese štěstí ani jednomu z dvojice,“ tvrdí psycholožka Martina Trojanová. Podle ní je pro ženu cenný pouze muž, který ji chce. Tlak vyvolává jen protitlak. Pokud muže ke svatbě či rodičovství přinutím, musím počítat s tím, že on bude celé manželství unikat. A jedním z úniků je i milenka.

Podstatné je vybírat partnera tehdy, kdy cítím i vím, tedy srdcem i rozumem, že s tímhle mužem ano.

Důležitý je společný projekt

Nabízí se otázka, jestli byly šťastnější dnešní padesátnice, tedy matky třicetiletých žen, které se vdávaly a rodily ve dvaceti? Nebo se mají lépe jejich dcery, když si mohou čas, kdy chtějí založit rodinu, zvolit svobodně.

„Každá doba nese své klady i zápory,“ říká Jitka Douchová. „Ale pokud bych si měla udělat názor podle toho, co slyším v poradně, tak příběhy dnešních třicátníků jsou spíše nešťastné,“ dodává. Dlouholeté vztahy nejvíc ohrožuje ztráta přitažlivosti, touhy a taky absence projektu.

Vztah musí mít projekt, aby se nepřechodil. To tvrdí i psycholog Jeroným Klimeš v knize Partneři a rozchody. Co se tím projektem myslí? Cokoli společného - studia, cesta do zahraničí, stavba domu, budování společné firmy, ale nejdlouhodobějším projektem je samozřejmě narození dětí. Pouhý sňatek přechozený vztah neřeší. I manželství, v němž nejsou děti, hrozí nuda.

Jenže pozor, to že vztah má projekt, neznamená, že mu nehrozí vyčpělost nebo krach. Už ve chvíli, kdy jeden projekt končí, například děti dospívají, končíme studia, dostavujeme dům, musíme pracovat na novém. Stavíme-li dům, neměl by se veškerý náš volný čas točit jen kolem toho.

Měli bychom pěstovat další společné koníčky, výlety do přírody, sport, kulturu, měli bychom si povídat a hledat společná témata, jelikož jakmile dům postavíme, dostudujeme, vrátíme se z ciziny, děti odejdou z domova, ocitneme se ve vzduchoprázdnu.

Psychologové, které jsem oslovila k tématu přechozených vztahů, se shodli, že dlouholeté chození příliš pozitiv nepřináší. Nemá význam testovat vztah pět a více let. Úplně stačí dva roky. Pokud si během té doby rozumíme, budeme si rozumět i dál. Řešíme-li během prvních dvou let neustále nějaké konflikty, ztrácíme spolu čas.

Co dělat, aby se vztah nepřechodil, když se nám do manželství po dvou letech chození přece jen nechce? „Nebýt pořád spolu,“ tvrdí Jitka Douchová. „To je častá chyba mladých lidí. Udělejte se vzácnými, mějte i své přátele a koníčky, abyste se mohli vzájemně obohacovat. A hlavně pěstujte sex.

Nemilujte se jen večer v posteli. Zkoušejte to v různou denní dobu na různých místech. Zvládnete-li udržet v harmonii rozum, srdce i touhu, máte téměř vyhráno,“ dodává Jitka Douchová.