Jednak jsme v Praze zcela osamoceni, co se dalších rodinných příslušníků - vhodných coby au-pair - týče. Chtít tudíž po babičkách, aby sedli za volant a jeli si 60km zahlídat vnučku není příliš reálné. Tím spíše, že jedna ani nemá řidičák a auto, druhá má dosti prachem zašlý vodičský preukaz a herku, která kdysi byla autem. Dědové jsou předem vyloučeni, mají svých starostí dost, nemluvě o tom, že bychom jim naše dítko, při vší úctě, prozatím nesvěřili.

Ostatně to platí i o babičkách. O tom chci psát. Nevím, možná vychováváme skleníkovou rostlinu. Dost možná je třeba od mala potomka uvykat na situace, kdy není rodič na blízku. Leckteří známí směle vyrážejí do pohostinských zařízení, protože "mají hlídání". My hlídání nemáme, neměli jsme a ani s ním do budoucna nemůžeme příliš počítat. Možná právě proto jsme přehnaně (?) závislí na našem drobečkovi. Přehnaně? Na 10ti měsíční holčičce? To je snad přirozené, ne?

Vlastně není tak úplně pravda, že by to nešlo. Tu a tam natěšená tchýně dorazí do stověžaté autobusovou linkou (dvě hodiny přes bůh ví které vísky). Obtěžkána proviantem, nasycena odhodláním užít si maximálně za víkend svou vnučku. (Co se sycení týče - na jedné dětské kaši je psáno sytivá a lehce stravitelná. Představuji si, jak číšníkovi v restauraci polichoceně šeptám, že to knedlo, zelo bylo opravdu sytivé...)

Není to nemilé (natěšená tchýně, ale i knedlo, zelo). Malá ji má velmi ráda a babička bere se svým chatrným zdravím energii záhadno odkud. Nenechá se odbýt, tu povysává, umyje nádobí, tu navaří, vyžehlí. Nemusíme se moc přemáhat k přijmutí její výpomoci.

Olalá - možnost zajít si sami na skleničku a zanechat desetiměsíční berušku čistě v péči babičky tu a tam tudíž je. Ale...

Nevím, možná málo důvěřujeme komukoliv, možná nás dostatečně neláká sklenička... Každopádně JÁ bych ještě stále Alžbětku na celý večer opustit nedokázal (pokud by s ní nebyla manželka).Pro leckoho je to možná přehnaná závislost? Já se ale vidím, jak mě zžírají představy uplakané dcerky a nešťastně tchýně a tak dále...

Tuhle jsem byl nucen skočit vyvenčit psa, který se dost jednoznačně hlásil o velkou potřebu. Manželka obíhala nákupy, než bych malou pooblékal, bylo by pozdě. Chňapl jsem psa (totiž fenu) a nechal naše dítko napospas osudu. Pravda, asi na 240 sekund.

Vrátil jsem se a - nedělo se samozřejmě vůbec nic. Malá si hrála a ani nezaregistrovala, že jsem zmizel. Ale náhoda je blbec... Spartánská výchova není k zahození, ale když s ní mohu (můžeme) být, proč bych nebyl?

Zatím s manželkou chodíme tu a tam večer, když Bětka usne, na chodbu na sváteční cigaretu. A to ještě s chůvičkou v ruce. Co vy a hlídání, ať už v rámci rodiny či dokonce mimo ní?