Žárliví lidé na první pohled vypadají velmi sebevědomě, přesně vědí, co chtějí a bojují jako o život, aby toho dosáhli. Často se chovají jako generálové, kteří se právě chystají potrestat svého nepřítele. Svým partnerům poroučejí, jako by byli malé děti a hádají se s nimi o své názory. Neskončí, dokud to partner nevzdá a nepřizná i to, co ve skutečnosti neudělal. Pro žárlivé neexistují náhody. Za vším hledají podlost a důkazy viny.

Proč jsou takoví?

Ve většině případů tomu předchází pocit méněcennosti, který dosahuje mamutích rozměrů. I když příznaky nemusí být na první pohled patrné, pocity méněcennosti jsou hlavním rysem žárlivých lidí.

Začne-li někdo třeba jen trochu žárlit, často to bývá v důsledku toho, že o sobě nemá příliš valné mínění - má sklony k sebeobviňování. Dost často posuzuje sám sebe podle svého jednání, vystupování, přátel, majetku - čím bude úspěšnější, tím se stane lepší bytostí! Je pro ně hodně důležité, co si o nich myslí ostatní, čemuž snadno podléhají.

Jedním z nejhorších měřítek, kterými žárliví lidé posuzují svou hodnotu, je to, zda jsou milováni či ne. Souhlas nebo nesouhlas milovaného člověka přirovnávají svou důležitostí k výroku Hamleta: "Být či nebýt". Odmítnutí je pro ně něco strašlivého - nepřípustného...

"Nebýt milován znamená pro dospělého člověka pouze něco nepohodlného, nepříjemného a smutného. Není to však nic, kvůli čemu bychom měli panikařit, chovat se násilnicky nebo se opíjet do němoty," říká ve své knize Žárlivost psycholog Paul Hauck.

Mentalita Otrokáře 

Dalším z hlavních rysů žárlivého člověka bývá tzv. mentalita otrokáře. Většina žárlivců projevuje své nářky zřetelně a nahlas. Křičí na své partnery, bijí je a vulgárně jim nadávají. Jestliže se žárlivec cítí zanedbán, pustí se do hádek a křiku.

Muži ničí nábytek nebo prorážejí pěstmi zdi, ženy rozbíjejí nádobí a hází potravinami. To všechno se děje jenom proto, aby byly vyslyšeny jejich stížnosti. Mohou to být chvilkové citové výbuchy, které mohou být nahrazeny tzv. tichými schválnostmi, čili tzv. tichou domácností.

Žárlivý člověk je přesvědčen, že jen jeho filosofie je správná a spravedlivá, což pro toho druhého znamená žít v totalitě a v otroctví, kde diktátorem a otrokářem je žárlivý člověk.

Bohužel často se stává, že žárlivci se svým partnerem nakládají jako s majetkem, se kterým si můžou dělat cokoliv, co se jim zlíbí. Nezajímají je pocity druhých, pro ně jsou nejdůležitější hlavně jejich pocity.

Sebezničující chování

Přestože žárlivý člověk může být velmi vzdělaný a působí na své okolí velice kultivovaně, co se týče své vlastní rodiny, svým chováním připomíná psychicky nevyrovnaného.

Často si tito lidé nedokáží získat či udržet svou lásku a to z těchto důvodů: dělají vše proto, aby od sebe odehnali všechny, o jejichž lásku stojí. Snaží se své partnery co možná nejvíc "otrávit". Stávají se ztělesněnou bolestí: naříkajícím, plačícím a křičícím dítětem, které věří, že musí dostat to, co chce, a to za každou cenu.

Většina žárlivců má obrovské potíže v přijímání odpovědnosti za vlastní žárlivost. Vždy obviňují své partnery, že se cítí tak uboze jenom kvůli nim, nikdy nevidí realitu svého problému. Jsou absolutně přesvědčeni o tom, že jejich znepokojení způsobuje pouze jejich partner.

"Jste-li přesvědčeni, že vás partner nemiluje, je rozumné zjistit, co od vás požaduje. Jestliže dokážete splnit jeho nejhlubší přání a potřeby, udělejte to a sledujte změny v jeho postoji k vám. Pokud se váš partner nezmění, je to důkazem, že vás už nemiluje. V každém případě je však lépe zjistit, na čem jste, než rovnou zelenat žárlivostí, " říká Hauck.

Nedůvěra k sobě je mnohdy silnější než k partnerovi

Nejčastěji žárlivé scény vznikají z nedůvěry k sobě. Proč tedy žárlivci za svou nedůvěru k druhému hází odpovědnost na svého partnera? Je to do určité míry jejich obrana, kterou však nelze tolerovat.

Lidé obvykle nepodvádějí své partnery s potěšením a uspokojením. Ať už je to jedna noc, poměr či rozvod - k těmto věcem většinou dochází až po mnoha bezesných nocích plných lítosti, přemýšlení a nakonec rezignace.

K překonání žárlivosti může vést jediné - přestat nenávidět sami sebe! Hlídání partnera, obviňování ze všech stran, ničení nábytku a rozbíjení talířů nemají smysl!

Sobeckost a nevyspělost

Sobec vnucuje všem svůj způsob chování, aniž by bral v úvahu přání nebo potřeby druhých lidí. Všechny jeho požadavky směřují k jedinému cíli: "Cokoliv chci, to musím mít." Vzájemnost těmto lidem nic neříká. Jejich uvažování lze srovnat s chováním malého dítěte, které se dosud nenaučilo dělit se s druhými, odplácet službu, klást přání jiných na první místo.

Většina žárlivých a panovačných lidí je sobecká téměř vždy, když v jejich milostném životě něco nehraje. Když partner žárlivce naznačí třeba jen špetku zájmu o někoho jiného či o něco jiného, co žárlivce netvoří středem jeho pozornosti, v okamžiku je zle. Takový žárlivec by se měl podrobit terapii.

"Jste-li žárliví, snažte se chovat civilizovaně. Raději mlčky se trapte svojí neurózou, než abyste ji vrhli na ty, o kterých si myslíte, že o vás nestojí. A zatímco ukrýváte svou hlubokou bolest, naučte se překonávat své rány, ať už jsou to depresivní pocity jako sebeobviňování a sebelítost, nebo pocity hněvu či strachu, napětí či nervozita. Potom bude vaše trápení ukryto jenom ve vás a vy se budete věnovat programu sebezdokonalování, který vám ani trochu neublíží a dokáže vám neuvěřitelně pomoci," říká Hauck.

Další typickou vlastností žárlivců je jejich tendence cítit se v ohrožení díky celkem nevinným událostem. Žárlivci jsou vlastně paranoidní, jestliže si uvědomíte, jaké bezvýznamné věci dokážou považovat za zločiny. "Manželka z ničeho nic shodila několik kil, začala se líčit a víc o sebe dbát." Čím atraktivnější se partner stává, tím nepříjemnějším se stává žárlivec, sžíraný rostoucím pocitem neschopnosti konkurovat všem lidem, kteří budou nyní flirtovat s jejich partnery. Vysvětlení manželky, že se už na sebe nemůže dívat, že se chce prostě jen cítit lépe, takový člověk nikdy nepřijme.