Přibližně takto zněl rozhovor lékaře v podání Rudolfa Hrušínského s chronickým pacientem ze slavného filmu Vesničko má středisková. Vyvolával a stále vyvolává salvy smíchu. Jenže když se pak u takového flegmatického doktora ocitnete doopravdy, legrace vás přejde.

 Že se takoví lékaři vyskytují zřídka? Nedejte se mýlit. Lékařů, kteří trestuhodně podceňují prvotní příznaky budoucích možných vážných chorob a dokonce jsou schopni pacienta s jeho stesky poslat "do háje", je víc než dost. V dnešní době, kdy nám (možná titíž) lékaři z obrazovek, rádia a časopisů neustále vtloukají do hlavy, jak je důležité chodit na preventivní prohlídky, sledovat svůj zdravotní stav a nic nezanedbat, je výskyt flegmatických doktorů v rozporu se zdravým rozumem.

 "Cožpak vám lékaři nevyšetřovali játra?" zděsil se léčitel, k němuž jsme po dlouhé a nanicovaté lékařské péči dovezli mou zuboženou maminku. Léčitel nad ní chvíli kroužil rukama, pak se zaměřil na játra a doporučil jí patřičné bylinky. Upozornil ji však, aby - když se její stav do tří dnů nezlepší, vyhledala lékaře.

Maminka v té době marodila už asi pátý týden. Nejprve ji přepadla klasická viróza. Po čtrnácti dnech  stále neustupovala a mamince bylo hůř a hůř. Navštívila tedy svou "obvoďačku".

"No to víte, pani, už nejste nejmladší a tělíčko zdolává nemoci pomaleji. Jste v důchodu, tak polehávejte a odpočívejte," poradila mamince ta naivní MUDr., aniž by ji nějak vyšetřila. Nad maminčinou žlutou barvou, bílou stolicí a vysokými teplotami jen mávla rukou a předepsala jakési pilule, po nichž maminka zkolabovala docela. Proto ten léčitel.

Mamince se neulevilo ani po třech léčitelem stanovených dnech, a tak se znovu vydala k "odborníkům". Tentokrát si ale u své pohodové obvoďačky z posledních sil a téměř násilně vymohla vyšetření u specialisty.

Ten - ledva maminku spatřil ve dveřích, volal: "Nic mi neříkejte - to vidím i na dálku, že máte žloutenku!" A když vyslechl všechny podrobnosti, dopáleně zavrtěl hlavou. "Copak vám ta kráva (tím mínil svou kolegyni z obvodu) ani neprohmatala břicho? To snad není možné!"

Bylo to možné. Jen by mě zajímalo, zda by tento lékař zopakoval svůj radikální názor na svou línou kolegyni i u soudu, kdyby se snad maminka rozhodla podat na ni žalobu pro zanedbání lékařské péče...

 "Operace se povedla, nožička je naprosto v pořádku. To jenom váš dědeček je trochu líný a trochu hypochondr - nechce se mu chodit a těší ho, když ho každý obskakuje," vysvětlili nám ortopédové, kteří vyměňovali našemu dědečkovi kyčelní kloub. "Klidně ho trochu spucujte a cvičte s ním, nuťte ho chodit," nabádali nás.

A my je vzorně poslouchali. Nic jsme nedbali dědečkova sténání a nářků - cvičili jsme mu s nohou,  tahali ho z postele a vůbec mu znepříjemňovali život. Pravda - bylo nám trochu divné, že dědeček má operovanou nohu podivně vytočenou, ale když nás lékaři ubezpečili, že je to v pořádku, věřili jsme jim.

Jenže po třech dnech se k dědečkovu lůžku dostavila lékařka z rehabilitace a spráskla ruce. Dědeček měl totiž celou dobu tu nešťastnou nohu vykloubenou! Páni doktoři si toho jaksi neráčili všimnout, raději ho obviňovali z ukňouranosti...

 

Takových příhod bych, bohužel, mohla popsat ještě několik. Mí blízcí vyvázli životem vždy jen o vlásek. Právě proto, že jejich doktor byl takový pohodář a veškeré zdravotní trable vysvětloval pokročilým věkem pacienta, jeho přílišnou přecitlivělostí a dalšími nevědeckými teoriemi.

Možná si teď ťukáte na čelo a míníte, že jsme si mohli najít jiného lékaře. Jenže - kde? Každý z rodiny má jiného "obvoďáka" (s nadsázkou mohu říci, že máme "obšancované širé okolí), ale jejich postupy a přístupy jsou si podobné jak vejce vejci. Teoreticky mají pacienti svobodnou možnost volby, ale prakticky? V nemocnici si nemůžete vybírat vůbec a obvodní lékaři o pacienty moc nestojí: "Já už mám naplněnou kapacitu!" vyslechla jsem u několika dveří. Až  v jedněch se na mě diskutabilní štěstí usmálo. "No - pacientů mám dost. Ale jak koukám do papírů, jste poměrně mladá a zdravá. Tak já si vás nechám," řekl mi můj dnešní "obvoďák".

 Je to vcelku příjemný chlapík, ale má tendenci léčit od stolu. Ještě nikdy mi nezměřil tlak, nenahmatal puls, neposlechl srdce či průdušky (když mě přepadl jejich zánět), neprohmatal břicho (když mě dloubalo v boku).  Aspoň mě však odeslal k patřičným vyšetřením - byť někdy až na mou žádost.  Ale tuhle mě uzemnil docela.

Postěžovala jsem si mu, že jsem z ničeho nic začala strašlivě chrápat a nešťastný manžel se mě proto chystá vbrzku zamordovat. Pan doktor jen mávl rukou: "No to víte, už jste stará (je mi 40!) a to už bývá všechno na těle povislé. I patro a krk. Teď už budete chrápat do konce života. Smiřte se s tím!"

Ještě že mě - jako filmový doktor Rudolf Hrušínský - neposlal rovnou do Pelhřimova. Abych si tam prohlédla krematorium a věděla, co mě čeká. Ale co není, může být. U lékařů si člověk není jistý ničím!

A jen tak na okraj - mé ochablé tělo se asi z páně doktorovy diagnózy úlekem vypjalo a já teď chrápu jen zřídka! Nyní mi vrtá hlavou, zda se - až zase v televizi "poběží" Vesnička má středisková, budu při lékařských scénách smát tak bezuzdě jako dřív. Asi ne. A co vy?