Letos to pro nás budou první vánoce ve třech. Pro Alžbětku to bude vánoční debut. Dělá si z toho hlavu asi stejně málo, jako já z kurzu dolaru. Nevím, čím to, ale rok od roku silněji mě vůně jehličí ponoukává k oprašování těch nejoprýskanějších myšlenek. O lásce, o přátelství, o životě, smrti, světě a tak dále. Ouha, klišé jak hrom? Ba, ba, ale není mi pomoci.

Lidi by přeci měli být pospolu, alespoň pár dní kompenzovat celoroční zanedbávání se, ukonejšit se nějakým tím balíčkem... Myslet na sebe, mít se rádi a tak.

Když se nám letošního dubna narodila Alžbětka, naše sluníčko a poklad, byla to událost. Byli jsme přírodní úkaz v naší partě bezdětných a svobodných. Ostatně, nadále jsme, co se dětí týče. Ob den někdo volal, chodil, zajímal se. První týdny jsme měli Vánoce každý den. Nadšení samozřejmě pozvolna utichlo. Přirozeně. Naše rodičovská loďka vyplula proti proudu. Telefon vyzváněl řidčeji a řidčeji, až úplně nejřidčeji. Ne že by někdo občas nezašel. Občas zajde. Ale s mnohými se vídáme už jen hodně, hodně, hodně málo (oj, češtino..). Což nelze nikomu zazlívat, chápu to. Mají své životy a smělé dětské plány nerozbitných a každodenních přátelských svazků vzaly dospělostí za své realitou.

Kam tím směřuji (sakra, už se vymáčkni, chlape, kam tím směřuješ)? Manželka tuhle četla návod protřídit "seznam" známých a nekompromisně vyškrtat ty, jež za ně považujeme jen my samotní. Jsou to ti, kteří nezavolají, jak je rok dlouhý a do styku s nimi přijde člověk jen přičiněním vlastní snahy. Jen my si prý myslíme, že jsou přáteli. Trochu jsme se chytli. Přátelství není o telefonování, namítal jsem, ale o ryzosti a tak dále, bla, bla, bla. Každý není telefonista. Brouk už mi ale zalezl.

Vyškrtat? Sakra, vždyť to bych zůstal, snad s jednou vyjímkou, dvěma, na ocet! (Rodinu nepočítám, samozřejmě.)

Znáte tu představu - je hluboká noc, nejlépe svátek, víkend nebo tak něco, všichni na chalupách, v hospodách, na rodinných oslavách, svatbách, pohřbech a vám uprostřed polí, v Horní Dolní, klekne auto. Nikde nikdo, tma jak v polích, jen signál mobilního telefonu je přítomen. Baterka naštěstí nevybitá - komu zavoláte? Kdo by vás neposlal někam, sebral se, neptal se co a jak a proč a za kolik, a řekl by: vydrž, budu tam, jak jen to půjde nejrychleji!

Zkusil jsem si sednout a hluboce produmat, kdo zbývá na mém seznamu potencionálních záchranářů mě, v polích. Po vyřazení nejistých položek jsem skončil někde u čísla jedna (osoba). Asi bych musel vyrazit k nejbližšímu stavení pěkně po svých. Možná objevuji Ameriku, možná je to věc přirozená, možná si za ni každý může sám. Doba přeje sólistům. Dost možná... Jaký bych já byl záchranář, být na druhé straně telefonu? Vyrazil bych bez meškání na pomoc? Doufám, že ano! 

Nemám auto ani řidičák, tudíž ona situace je hypotetická. Ale přeci. He? Co váš vánoční seznam, komu budete volat, by vás vytáhl, tonoucí v noci, v polích? Nechci zasévat temné myšlénky, jen...., ale co.

Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí...

(Zdá se, že jsem plačtivý a zapšklý nepřítel svátků klidu, míru a přátel... No... No... Snad nebude tak zle.)