Promiskuitnější bývají především muži. Za svůj život mají nejen více sexuálních partnerek, ale i mimomanželských vztahů, náhodných partnerek i komerčních sexuálních styků.

Z biologického hlediska lze podle odborníků hledat vysvětlení ve vyšším počtu spermií u mužů oproti nižšímu počtu vajíček u žen a větší investicí žen do rodičovství – těhotenství, porod, kojení.

Nic však není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. I muži totiž dostali do vínku touhu po rozšíření rodu a výchovy svých vlastních genů a ne genů někoho jiného. Což lze považovat za jeden z nejdůležitějších faktorů k udržování monogamního svazku.

Podle odborníků tedy sklony k nevěře, tak jako k věrnosti má v sobě každý člověk a záleží na jednotlivcích a jejich schopnostech vyrovnávat se s různými životními situacemi.

"Pokud se ale jednou člověk rozhodne pro partnerství, pak by si měl uvědomit, že nevěra je to, co ve vztahu působí negativně a málokdy vztah jako takový vylepší, spíše je tomu naopak. Nevěra vztah ještě víc naruší a poznamená celé partnerské soužití," upozorňuje Kateřina Hollá ze serveru Sexuálně.cz .

Video

Češi se věnují sexu hodinu týdně

Faktory ovlivňující, jak jsme odolní vůči nevěře podle Kateřiny Hollé:

1. Partnerství, které neprochází krizí: Každý vztah má svá kritická období, některá jsou dokonce zákonitá, označují se jako krize vývojové. V tomto období – například při narození prvního dítěte, po nástupu po mateřské do zaměstnání atd. – v partnerství vzniká nová rovnováha a může docházet k mnoha konfliktům. Je to také období, kdy může docházet k různým „selháním“.

2. Partnerství, ve kterém není dlouhodobý konflikt: Na rozdíl od předchozího bodu, kdy partnerství prochází krizí, je dlouhodobý konflikt relativně nezávislý na vývojových stádiích. Může se jednat o problém, který trápí pouze jednoho z partnerů. (Manžel není spokojen se sexuálním životem, ale ženě to nepřipadá jako problém. Žena by chtěla další dítě, ale muž o tom nechce ani slyšet.) V tuto chvíli se střádají drobná nedorozumění, jeden z partnerů je dlouhodobě frustrován a partnerství je ohroženo tzv. kompenzační nevěrou. Nespokojený partner si na svoji nespokojenost najde náplast.

3. Hodnotový systém: Pokud je v našem hodnotovém žebříčku monogamnímu vztahu přikládána velká váha a naše chování odpovídá našim přesvědčením, chrání nás to před „úlety“ či jinými krátkodobými nevěrami. Nicméně pokud se nacházíme v partnerství v krizi či v dlouhodobém konfliktu, nejsme ani s morálním imperativem imunní vůči zamilování se a navázání nového vztahu.

4. Schopnost empatie: Empatie je schopnost vcítit se do pocitů druhého člověka a jednat pak s cílem mu neubližovat. Pokud se dokážeme vžít do pocitů podváděného partnera a představíme si, jaké by to bylo pro nás, kdyby nás podvedl, asi bude snazší odolat nějakým lákadlům. Nicméně i pro tento bod platí to, co v bodě 3.

5. Zájem o trvalé udržení vztahu: Zde je potřeba zdůraznit, že každý člověk má volbu. Ve chvíli, kdy se se svým partnerem dohodneme na tom, že budeme žít spolu se vším, co k tomu patří, rozhodujeme se říci nevěře ne a nevěra se od této chvíle považuje za něco, co vztah narušuje. Sice se také můžeme rozhodnout jinak, ale náš partner by o tomto našem rozhodnutí měl vědět a měl by mít možnost k němu zaujmout nějaký postoj.

6. Schopnost odkládat uspokojení: Schopnost odkládat uspokojení je vlastnost, která se jinými slovy dá také nazvat odolnost vůči frustraci. Každé malé dítě by se mělo naučit, že nemůže dostat vždy vše a hned. Pokud se tomu naučí v dětství dostatečně, je pak v dospělosti snazší tuto frustraci zvládat a nepodléhat pokušením. Nejednat impulzivně jen dle návalu potřeb.