Vztah matky a dcery přitom ovlivňuje životy obou dvou, a to v nemalé míře. Od tohoto vztahu se může odvíjet zdraví, sebevědomí, ale i přátelské či partnerské vztahy obou žen.

Potvrzuje to i doktorka Christiane Northrupová z Pennsylvania State University, která považuje vztah matky a dcery za nejsilnější pouto na světě, a to z pohledu dobrých i horších zkušeností. Podle ní každá žena přijímá na buněčné úrovni, jak se její matka cítí jako žena, co si myslí o svém těle, jak zachází se svým zdravím a v co věří, že je v životě možné.

Dcery s matkou sdílejí tělo stejného pohlaví, ale také podobné emocionální založení a hodnoty, které se častěji než u chlapců týkají rodičovství a vztahů v rodině.

A právě kvůli této podobnosti vzniká mezi nimi nejen silné pouto, ale i časté konflikty a střety zájmů. Dcery tak žijí v nonstop představě, že své mamince se prostě nikdy nezavděčí a matky zas v tom, jak moc jsou jejich dcery nevděčné. Je to začarovaný kruh.

Vztah se utváří již v těhotenství

Vztah mezi matkou a dcerou se v průběhu let postupně vyvíjí, přesto se první velmi důležitý okamžik odehrává již v těhotenství, kdy hraje obrovskou roli, zda je pro maminku dítě chtěné či nechtěné.

Důležité jsou i první měsíce po narození, kde můžeme hledat kořeny mnoha našich nálad, stavů a postojů. Pokud je matka málo citlivá a neposkytuje dítěti, co je třeba, vystavuje ho zaplavující úzkosti, již dítě není schopno samo zvládnout. Až do osmnácti měsíců by rodiče měli akceptovat potřeby dítěte, plnit je a nekárat je za ně.

Matka by navíc měla najít zlatou střední cestu v posilování dcery v nezávislosti na ní. Pokud ji vede k nezávislosti příliš, pak je pravděpodobné, že dcera bude v dospělosti trpět návaly úzkosti. A naopak, pokud nedostatečně, pak si dcera utvoří nadměrnou vazbu, což vede ke zneužívání mateřské péče v dospělosti.

Mezi nejnáročnější období vztahu mezi matkou a dcerou patří období dospívání. U dcery vylézají na povrch věci, jichž se na ní rodiče dopustili v útlém dětství. Dcery se navíc v matkách přestávají vzhlížet a kritizují je. Samy se stávají ženami a vyhraňují se vůči svým matkám a to tím, že odmítají obvykle cokoliv, co od nich přichází.

"Máma něco řekne a dcera slyší příkaz, ačkoliv to byla dobře míněná rada. A když mluví dcera, matka slyší jen její hněv, a ne prosbu o pomoc," vysvětluje rodinná terapeutka a psycholožka Laura Tracy.

Běžně toto období brzy přejde a vztahy mezi matkou a dcerou se urovnají. Čím dříve matka přijme svou dceru jako dospělou bytost, dá jí volnost, ale i zodpovědnost, tím lepší vztahy budou mít spolu v budoucnosti.

Pokud matka dceru nepřijme jako dospělou bytost a upře jí její právo na svobodné rozhodování, pak bude jejich vztah narušen po celý život. Ženy mezi sebou budou mít neustále nějaké konflikty, hádky a někdy i nenávist a dokonce spolu mohou úplně přestat komunikovat.

Nejproblematičtější osobnosti matek

Vztahy mezi matkou i dcerou také komplikují některé osobnostní konstelace.

Narcistické osobnosti milují ve svých dětech především samy sebe. Rády se s nimi pyšní a na dětech vlastně milují jen to, co na nich druzí obdivují anebo to, co zvyšuje jejich vlastní prestiž. Na druhé straně svým dětem neuvěřitelně závidí a to nejen mládí, ale všechny ty neuvěřitelné možnosti, co jim jejich mládí přináší.

A úplně nejhorší je, pokud je dítě lepší, než ony samy. Pak je začnou deptat, ponižovat a jinak srážet dolů.

„Narcistická matka navíc nedokáže unést pocity úzkosti, strachu, neúspěchu, ani pochopitelné dětské agrese. Dceru pak od sebe odhání, a to především s tím, že ona má na řešení mnohem důležitější problémy. Pokud se s nesnázemi dcery přesto setká, pak na ně obvykle reaguje velmi podrážděně, neboť v jejím zrcadle vidí problémy, které nezvládla sama. Jako viníka „oživlých“ problémů pak vnímá dceru,“ vysvětluje ve své knize Vztah matky a dcery Tomáš Novák.

Velmi kuriózní je i to, že narcistické matky se přímo děsí, aby na nich dcery nebyly závislé a svým způsobem je nevykořisťovaly a zároveň jim nedokáží dát ani tolik potřebnou volnost. Milují v dcerách ty své vlastnosti, které obdivují druzí a nedokáží o ně přijít. Vyjít s takovou matkou bez konfliktů je téměř nemožné.

Matka - histrióna má hodně společných rysů s narcistickou matkou, ale dokáže být více teatrální, koketní a v afektu se může chovat i způsobem, který je pro ni ponižující. Dokáže pokleknout a prosit. "Je to taková snůška emocí, kdy pláč střídá smích a ona samotná má problém se sobě zorientovat. Natož, aby se v ní zorientovalo okolí," vysvětluje Novák.

Vnitřní kritik – maminčina „nemoc z povolání“ – jedná se o matku, která v dětství nabyla od nejbližších určité zásady a pravidla, které ji uvnitř deptají a ovlivňují to, jak se chová navenek. Pokud je vnitřní kritik v depresi (vnitřní já), pak dokonale své oběti (matky) psychicky týrá. Velmi často používá pochybnosti ve stylu: “Zase to nezvládneš, budeš trapná.“ Vnitřní hlas ženu naprosto pohltí a je nutné, aby tento stav začala řešit. Na své okolí pak tato žena působí jako blázen a vyjít s ní je také velmi složité.

Podle psychoanalytičky Margaret S. Mahlerové si matka mnoho věcí přináší od své babičky. Působí tak i na dceru a vyvolává u ní určité reakce, které zpětně ovlivňují i její chování. U dospělého to působí jako dávno zapomenuté a bezvýznamné. Ale není tomu tak. Důsledky mohou hrát velmi aktuální roli.

Depresivní matka bývá velmi smutná a apatická. Bez zájmů a sil. A to včetně zájmu o dítě a vše co s ním souvisí.

Pokud žena trpí tzv. manickou depresí nebo také bipolární poruchou, pak se u ní střídají fáze depresivní s manickou. „V manické fázi může žena jednat jako neřízená střela. Je schopna nadělat řadu průšvihů, včetně nesplatitelných dluhů a sexuálních extravagancí. Vyvolává ostudu, kterou považuje za svůj úspěch,“ upozorňuje Tomáš Novák.

Matka s antisociální poruchou chování se nedokáže vcítit do druhého. Na první pohled se jeví, jako velmi tvrdá a neochotná žena, která dokáže být velmi zákeřná a podlá.

Obsedantně úzkostná matka touží mít neustálou kontrolu nad svou dcerou. Dává to najevo neustálým ověřováním, napomínáním a vyčítáním. Dospělá dcera je tak od své matky neustále zahrnována nevyžádanými radami, požadavky, příkazy a doporučeními.

Matka má také sklony k neustálému a přehnanému uklízení a kontrolou nad domácností. Problém spočívá v tom, že matka trpí představami, že dcera se musí na této práci a všem, co s tím souvisí podílet. Pokud tak nečiní nebo alespoň matku za její práci neobdivuje, dochází ke konfliktům.

„Celé dětství mamka neustále uklízela. Nebylo by na tom nic špatného, kdybychom nebydleli v domě a museli denně nejen vysávat podlahy, vytírat schodiště a stírat prach, ale třikrát do týdne i umýt všechna okna. Neexistovalo, abychom přišli ze školy a šli rovnou ven. Nejprve musel být čistý dům, udělané úkoly a pak teprve existoval nějaký volný čas. Jakmile to tak nebylo, byl oheň na střeše,“ svěřuje se pětatřicetiletá Karolína.

Paranoidní matka je neuvěřitelně vztahovačná. Cokoliv dcera řekne nebo udělá, může být vnímáno jako útok proti matce. Typická je podezíravost, pocity pronásledování a ohrožení. Matka je poté v permanentně připravená k obraně.

Matka se sklony k sadismu a masochismu často trpí střídáním nálad. Nejprve úpí, že je opuštěná, nemocná a bolí ji u srdce a následně sadisticky vyčítá. Např. Za vše můžeš ty. Podívej, jak si mě ponížila apod. Jde o kombinaci výčitek, ponižování druhého, stížnosti na pohromy a nepochopení. V komunikaci naprosto chybí pozitivní a kladný přístup.

Co usnadní vycházení s matkou

Každá žena by si měla uvědomit, že ji má její máma ráda. I když svou lásku dává někdy dost podivně najevo. Často to však může být dáno psychickou nemocí anebo jen tím, že to prostě neumí jinak.

„To co ženy nenaučily jejich vlastní maminky, to jen těžko dokáží aplikovat u svých dcer. Proto by si každá žena měla uvědomit, že za řadu věcí, co jim na jejich maminkách vadilo, může jen ten fakt, že to prostě neuměly jinak,“ vysvětluje rodinná terapeutka Simona Procházková ze serveru Rodinnekonstelace.com.

Podle psychologů, i když má řada žen problémy se svými matkami, nikdy se nejedná o skutečnou nenávist. V podstatě každá žena si uvědomuje, že bez dobrého vztahu s matkou sice může vést úspěšný a plnohodnotný život, ale nikdy nebude mít ten pocit zázemí a podpory, jaký ji může dát právě jen ona.

Navíc je vcelku nesmyslné se snažit vlastní maminku měnit. Stejně se to nepovede. Spíš se snažte nalézt kompromis. Při konfliktech totiž nebývá většinou chyba jen na jedné straně. I když podíl viny u matky bude větší, je zapotřebí kapka velkorysosti. Jedná se přeci jen o maminku.

Podle psychologa Tomáše Nováka je dobré, když si dcera před matkou vytvoří pomyslný štít. Důležité je nepřemýšlet o slovním úderu, ani o tom, jak jej oplatit či spolknout. Ale prostě ho nechat být.

„Neberte to jako své selhání, ale jako něco, co k životu patří. Pokud zachováte klid, ukážete svou skutečnou sílu. Maximálně jasně a stručně řekněte, co chcete a nechcete a vyhněte se jakékoliv polemice. Volte krátké věty a raději nic nezdůvodňujte. A v žádném případě se nevracejte do minulosti a nic nevyčítejte. Minulost prostě nezměníte, a proto je lepší se k ní nevracet,“ dodává Novák.

Pokud vás naopak matka zahrne výčitkami a otázkami, pak na ně nereagujte okamžitě. Raději počítejte do deseti a pak v klidu, jasně, stručně a konkrétně odpovídejte. Pokud možno vždy bez příměsi negativní emoce. Ani pláč nic neřeší. Lepší je se skrýt za svůj pomyslný štít a mlčet.

Druhou možností je tzv. technika otevřených dveří. Spočívá v tom, že souhlasíte se vším, co je možné a co vás nijak neohrožuje či zásadně nemění váš cíl. Proti systematickému souhlasu není dlouhodobě obrany. Většinou kritik raději sám změní téma, anebo zmlkne.

„Nejlepší dar, který si navzájem mohou dát matka a její dospělá dcera, je povolení být sama sebou. Všechno peskování a rebelie dřívějších let je pryč, dcera může žít podle svého a matka taky," uzavírá problematiku americká psychoterapeutka Juanita Johnsonová.