Čiliže, bla, bla - to to utíká! Nestíhám sledovat týdny, světe. Lézt ještě pořádně neumí, beruška, ale mrská sebou jak žížala. Během sekundy se překutálí na druhou stranu pokoje jako nic. Stále jí nejvíce, jasná věc, baví hračky - nehračky. Různé krabičky, krabice, futrálky, pixkličky. Ne že by zcela zavrhla předměty k tomu původně určené, ovšem krémíčky, tubičky, obaly, taštičky - ty jsou lepší, než nějaká chrastítka (ač ta upadla v nemilost nejméně). Zrovna u tohohle řádku se dokutálela ke stojanům s CDéčky. Prstíčky už má zatrachtile šikovné, za minutu nemalé množství krabiček se stříbrnými kotoučky změní místo pobytu. Vrší se vůkol Alžbětčiny maličkosti.

Jo, jo, taková vydatná audiotéka, to je něco pro drobečka. Teď už jen onen okamžik, kdy začne jednotlivé hudební skvosty, které chovám jako oko v hlavě, používat coby papírky na čmarykání. Budu muset zapřemýšlet nad nějakým sklem či jinou ochranou před důmyslným atakem dětské zvědavosti.

Melu to stále dokola, dokolečka, ale znovu - je to zázrak! Nebo snad nemáte ten pocit? (Mějte si, co chcete, pro mě je to zázrak! Stal se zázrak - haleluja!) Pozorovat, jak je den ode dne šikovnější, vynalézavější a - krásnější. To mrňavé něco, které se objevilo v porodnici a teď, po pár měsících - takový kousek člověka. Ani se nechce věřit. (Kdy mě ten údiv přejde, kdy? Já se snad budu rozplývat nad zázrakem stvoření a života i až bude dceři padesát a mě osmdesát. To už budu ovšem možná třikrát pod zemí. Budu se tak dlouho rozplývat, až budu každému lézt na nervy, až budu jako Chýlkové hrdinka v Díky za každé nové ráno - budu trapný, budu trapný, budu trapný....!)

A vyčůranější. To je! Pinďa jedna. Naučila se pěkně brekat. To není pláč, to je tklivé be-be-be-be-be, jakmile stojí o pozornost a my ji nenaplňujeme (těch okamžiků není naštěstí mnoho). K tomu přidá mimiku, nad kterou nelze nezměknout - nejsmutnější miminko v galaxii, chudinečka - tak pojď broučku!

Včera se poprvé rozesmála na našeho psa. Zahleděla se mu do tváře a rozchechtala se - krásně spontánní záležitost!

Ať si říká kdo chce co chce, ale kdo je krutý k dětem, ten by zasloužil (na skřipec!). Jakpak je to jen možné. Pravda, teď se mi to něžní, když je malé osm měsíců (osm?, to už je osm, safra). Až bude za pár let, oči v sloup, zpruzeně stát a na má kázání dělat pfffff - pfffff (jako jsem já mamince dělal), možná to nadšení mírně pomine.

Nedávno jsem se ptal svojí maminky, jaké to je, když z toho miminka, co jsem byl, je najednou třicetiletý chlap? Jak to vnímá? Prý normálně...

Teď je ovšem t-e-ď a je to krásné teď!

A dárek ještě nemám ani jeden. No, 24.12. je daleko... (Ještě bych stihl uspořádal sbírku a pak si to nakupování pořádně užít!? Prostředky mi zasílejte na číslo účtu bla-bla-bla-bla lomeno bla-bla, nejlépe mnohamístné cifry :o)