Ve Francii s početnou muslimskou menšinou navíc vychází najevo, že z tohoto minoritního prostředí existuje sílící tlak nosit burku či nikáb: dokládá to mimo jiné kniha Pod mým nikábem, kterou napsala anonymně žena, jež se z obavy před pronásledováním podepsala pouze Zeina. Její jméno bylo pozměněno, ale nakladatelství Plon její identitu zná. Kniha vyšla počátkem měsíce s podtitulem: strhla jsem ho s nasazením vlastního života – a vyvolala značnou pozornost.

Zeina je mladá muslimka francouzsko-marockého původu. Žije na předměstí. Manžel ji donutil nosit nikáb, burky či hidžáb. Zpočátku chodila normálně do školy, pak i do práce, což v tradiční muslimské rodině nebývá jednoduché. Zamilovala se do muslimského mladíka, vzali se. Poté, co přišla do jiného stavu, se vztah mezi nimi změnil…

„Když jsme potkali zahalenou ženu, muž mi silně stiskl ruku a řekl: Takhle to chce bůh. Nevěděla jsem, jak reagovat, nebyla jsem si jista, zda mluví vážně.… Jednou mě vyhlížel z okna, dokonce mi vyšel vstříc na společnou chodbu. Čekala jsem polibek, ale přivítal mne kopancem do holeně.

ženy v burce

Ženy v burce

FOTO: archiv, Právo

Šátek to nevyřešil

Co to děláš? vykřikla jsem. Odpověděl mi fackou a křičel na mě: To chceš být exhibicionistka? Pak procedil mezi zuby: Jestli příště ještě vyjdeš z domu takhle oblečená (tedy normálně občansky, nezahalená), věř mi, že se už nebudeš mít kam vrátit.“

Zeina myslela, že to smírně vyřeší nošením šátku. Mýlila se. Když porodila, manžel jí nařídil, aby odešla ze zaměstnání a zůstala doma.

Po čase ji opět zmlátil, když jí chtěl vnutit jakési směšné kalhoty, aby nikdo nemohl spatřit její kotníky či dokonce lýtka, pokud by vítr rozhalil nikáb… „Zvykla jsem si zdravit stejně oblečené ‚sestry´ a prohodit s nimi i pár slov, aniž jsem je znala: taková byla pravidla hry platící pro ‚čisté', ‚dokonalé'. Naučila jsem se je postupně poznávat podle jejich dětí či manželů.

Když děti zlobily, zakrytá žena klidně požádala svého muže, aby udělal pořádek. Ten pak rozdal pohlavky. Pochopila jsem, že se nesmím smát nahlas, zvyšovat na veřejnosti hlas, dělat si legraci, nebo snad užívat vulgární slova. Směla jsem jen naslouchat jiným, jejich problémům, a získávat takto ‚hasanats' – body na cestě do ráje.

Stala jsem se náboženským symbolem, ‚přízrakem', jak na mne někteří spoluobyvatelé pokřikovali. Byla jsem strašlivě sama přikrytá pod zvonem z látky, který mne odděloval od zbytku světa. Nemohla jsem se zúčastnit jakéhokoli rozhovoru. Stala jsem se ‚nikým'.“

Z počátku se podřizovala, nakonec ale našla odvahu utéct i s dítětem. Dnes má novou práci, svobodu – a rozhodla se podat o svém martyriu svědectví – i když anonymně. Má totiž důvodné obavy z pomsty kvůli „zradě“.

Nejde ale jen o oděv

Telefonicky redakci vysvětlovala: „Má spása spočívá v naději, že nezůstanu sama, protože zloba islamistů, až si přečtou některé pasáže v mé knize, se může znásobit. Kdyby mne poznali, půjde mi o život.“ Když 26. dubna v Nantes policie sepisovala protokol s jedním muslimským radikálem kvůli tomu, že jeho žena řídila v nikábu, zjistilo se, že muž má ve Francii ještě čtyři další „manželky“ včetně Francouzek, které k islámu konvertovaly.

Pomineme-li pohrůžky ze strany zahalené, kterou hlídka zastavila – „Jen počkejte, manžel si to s vámi vyřídí“ – vynořil se další problém: křiklavé podvody v sociální sféře.
Časopis Le Point napsal, že ze 64 milirad eur vydaných státem ročně na štědré sociální dávky čerpají podle odhadů zhruba 5 miliard různí fiktivní nemocní, falešní nezaměstnaní či muslimské „manželky bez papírů“.

Ty používají podle potřeby doklady „oficiální“ manželky svého muže, její číslo sociálního pojištění pro sebe i své děti. Jenže jindy zas vystupují před úřady jako matky - samoživitelky a požadují příslušnou podporu. Le Point odhadl počet polygamních muslimských rodin na 16 - 20 tisíc.

(autor je historik)