Podle autora potřebuje každý homosexuál průvodce. "Aby mohl ulevit svému srdci." Měl by to být "duchovní pastýř, který má zdravé názory na sexualitu a morálku". To znamená, že homosexualitu vnímá jako něco nepřirozeného (str. 8), co je neslučitelné s psychickou zralostí nebo morální čistotou.

Homosexualita, nemoc?

Zbývající stránky brožury jsou pak jen tmářským žvástem, který homosexuálnímu jedinci vnucuje komplex méněcennosti a pocity viny. V lidech, kteří homosexuální nejsou, pak probouzí xenofobní, nenávistné postoje. Pod rouškou všeobjímající křesťanské lásky pěstuje opovržení. Podporuje netoleranci. A pohrdá současným vědeckým poznáním.

PhDr. Šípová doporučuje knihu těm, kteří "jsou v pozicích nejvyšších a na nichž v současnosti leží zodpovědnost za další vývoj společnosti". Co tím míní? Nejsem sám, kdo se obává, že například cestu knihy a jejích myšlenek do parlamentu. Vstřícné adresáty této brožury v poslaneckých lavicích si troufám identifikovat.

Ještě nebezpečnější je její dedikace všem, kteří "se mohou jakkoliv podílet na výchově a vedení mladé generace". Na nedávné celostátní konferenci o sexuální výchově v Pardubicích sice jeden ředitel prohlásil, že taková knížka může ve sborovně sloužit nanejvýš jako zdroj zábavy, jiná paní učitelka však předestřela méně veselou vizi - že by podle knížky mohli někde začít učit. Přišlo to přece poštou na adresu školy!

Motlitbou proti masturbaci

A co je v ní tak zábavného? Na straně 93 označuje van den Aardweg homosexuály za otroky masturbace. Onanii označuje za "následek zklamání". A za "útěk do infantilního světa představ".

Jak proti tomuto zlozvyku bojovat? Třeba tak, že si homosexuálové budou každý den před spaním opakovat: "Přes den nebo v noci nepodlehnu." A když se touha objeví, mohou si říci: "Nedopřeji si to potěšení. Chci se cvičit spíše v odmítnutí a odvaze něco vytrpět." Účinné je prý také hledat útočiště v modlitbě. "Nejedná se o modlitbu všeobecně, ale především o modlitbu ve správném okamžiku" (str. 94).

Katolíci pak mají výhodu v tom, že se ve svém boji s masturbací mohou "v těžkých momentech dovolat přímluvy Matky Boží" (str. 95).

Zbývá ještě zamyslet se nad tím, proč Terapii homosexuality doporučuje emeritní psycholožka Sexuologického ústavu. Za celý život přece nevyléčila ani jednoho homosexuála. Jinak by tuto skutečnost jistě publikovala v odborném tisku. Každý psycholog navíc ví, že homosexualita je vrozenou a neměnnou dispozicí lidského jedince. Lékaři ji vyškrtli z oficiálního mezinárodního seznamu nemocí. Tak jakápak léčba?

Nutit homosexuály, aby se ztotožnili se sexuální orientací většiny, to dělají jen nedemokratické společnosti. Bývají k homosexuálům nepřátelské a aktivity související s jejich sexuální orientací považují za zločin. Takovou situaci dr. Šípová jistě pamatuje. Její dávná "terapie" možná zachránila řadu jejích klientů před kriminálem.

Dnes už jsme ale někde jinde než tehdy. Odborníkům je jasné, že adaptace homosexuála na heterosexuální roli, i když ji někdo může nazývat léčbou, představuje pouze trápení. Pro všechny zúčastněné. Zejména když homosexuální jedinec založí rodinu a zplodí děti. Konce takovéto "léčby" bývají neveselé.

Doufejme, že ani knihy, jako je Terapie homosexuality, nás nemohou vrátit do období nenávisti a sexuální netolerance. A naši učitelé ji díky své pregraduální i postgraduální výchově za školní osnovy považovat nebudou. Pokud jde o vstřícné postoje některých poslanců k této knížce a jejich netolerantní stanoviska k homosexualitě, tady si asi budeme muset počkat na generační výměnu v parlamentu.